Přiznání vyznání

Už jsem jednou psala, že jsem věřící, i když nechodím do kostela. Svou existenci mi zkrátka Bůh dokázal a já už více důkazů nepotřebuji... Člověk musí být asi hodně poznamenaný nespravedlností života, aby se obrátil k nebi... A prosil...

Letos o prázdniny se ale stalo něco, co si dodnes neodpustím... Něco, co se žádný věřící nikdy neodvažuje říci nahlas... Prostě to, co by se žádnému stát nemělo a mně se stalo... Svou víru jsem ztratila..!

Stalo se to hodně náhle... Všechno v pohodě, všechno v pohodě... A najednou, z ničeho nic se přistihnete, jak ležíte na podlaze v umývárce a svíjíte se v křečích pláče... Na tváří slzy jako hrachy a na rtech slova otázky. Proč? Proč? Proč? Nikdo vám nevěří a zase se obracíte k nebi... Ne s prosbou, ale s výčitkou. Tou nejhorší věcí, kterou jsem kdy mohla udělat! Křičela jsem a brečela... Nic, pocit pochopení se nedostavil... Ten pocit, kdy jsem v noci mluvila k nebi a rozlila se mi v srdci ta nádherná vyrovnanost... Tak ta tady nebyla. Dostala jsem vztek sama na sebe a utekla pryč...

Utekla jsem od problému, od víry... Od své důstojnosti. Možná ještě teď se někde v trávě choulí a čeká, až si pro ní zase přijdu... Ale nejdřív musím zase získat důvěru nebes, pak možná se důstojnost vrátí a já budu zase mít pocit porozumění... Jako tenkrát... Jako kdysi!

Dnes má svátek Erika

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.52%

Spíše ano

17.70%

Spíše ne

15.72%

V žádném případě

24.06%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3441