Válka a já

Bylo mi tenkrát asi šest let. Bydlela jsem s rodiči v malé, ne příliš známe vesničce, jménem Ležáky... Ale po více než pěti letech se zapsala do dějin, a to díky činu, který zamíchla našimi životy jako dosud nic v našem poklidném žití. A v mém bezstarostném útlém dětství se tím pádem našla obrovská trhlina...

,, Měla jsem pokoj v druhém druhém poschodí našeho krásného domu. Tehdy byla nádherná noc. Nebe bylo poseto hvězdami a já nemohla usnout. A ani jsem nechtěla. Dívala jsem se na rozzářenou oblohu otevřeným oknem a tiše přemýšlela, co se kolem mě za tak krátkou dobu stalo. Do pokoje proudil teplý letní vzduch, já neodolala a vstala z postele...
Vyšla jsem na balkón a zahleděla se do temné dálky. Rozeznala jsem obrysy několika aut, které se rychle přibližovyla k naší vesničce. Vyzařovala z nich taková zvláštní atmosféra... Možná strach, možná lítost... Všednost ?! ... Neví, co mě to tehdy napadlo, ale moc jsem to chtěla ukázat mým rodičům.

Byla tam jen moje maminka..
Tatínek se asi někde zržel...

Když jsem řekla, co jsem viděla, hodně se polekala a spěšně vyběhla na terasu mého pokoje.
Zavřela oči a jen poslouchala burácení motorů...

Padla rána...
Zábleska. A pak další...
Máma mě strhla do kouta.
Rány nepřestávaly.

Myslela jsem, že je to hra... Z dálky to vypadalo jako ohňostroj, a tak jsem se vymanila z mámina objetí a utíkala se na to podívat ven..

Vyběhla za mnou...
Rána...
Pak už jsem ji neviděla....

Nebyla jsem jediná, kdo se chtěl dívat. Lidi kolem mě utíkali a padali k zemi. To aby viděli lépe na nebe...? Zastavila jsem se uprostřed toho všeho... Malá holčička v bílé noční košilce s udiveným výrazem upřeným na nebe... Ale... Co se to stalo s kvězdami, co se stalo s bezpečím, které z nich vyzařovalo???

Všechno je zahaleno šedivým kouřem.
A teprve teď se ukazují věci v pravém světle...
To není ohňostroj... Je to střelba... Hon na lidi, na svobodu, na poklidný život a bezstarostné dětství...

Kde jsi maminko?!...
Kde jsi, aby si mě zase mohla obejmout a řici, že to všechno je jen zlý sen?
Ukonejšit v náručí svou malou holčičku a odpovědět na někdy až příliš dětinské otázky...
Proč ti lidé leži hlavou k zemi...???
Vždyť neuvidí hvězdy, až zase vyjdou...
Kde je náš dům?
To nebylo bezpečné světlo...?

Byl to plamen... Plamen zášti a hořkosti, nelidskosti a závisti...

Běžela jsem a chtěla jsem zastavit až na bezpečném místě. Ale zapletla jsem se mezi vojáky... Muže v uniformě jednající jako hračkym, s pravou rukou vztyčenou do výše... Nemilosrdní a plni nenávisti vůči lidem.
Copak jsme něco míň ?
Chtěla jsem jim říci, že to, co dělají není správné, ale vím, že mi rodiče vždy zakazovali mluvit s těmito pány, i když jsem je viděla už několikrát.
Rány a křik lidí zněl ze všech stran. Vojáci táhli děti do aut, zavírali za nimi velké černé dveře a rozjeli se neznámo kam!
Bála jsem se.
Nechtěla jsem skončit v jednom z nich.

Najednou mě něčí ruka agresivné popadla za paži a táhla k nejbližšímu, ale o dost menšímu autu, než byly ty ostatní.

Nechtěla jsem se ohlédnout.
Když jsem dopadla na sedačku, uvědomila jsem si, že tam nejsem sama, ale že se na mě dívá ještě několik párů stejně vystrašených očíc, jako byly ty moje. Nikdy předtím jsem ty děti neviděla, ale na první pohled bylo jasné, co spolu máme společné...
Blonďaté vlasy.
Pomněkově modré oči
a štíhlou postavu...

O několik hodin později, kdy už všechen ruch umlkl a všude se rozprostřelo zlé a nebezpečné ticho, jsem odjížděla s těmi dětmi pryč...
Kam?
Sama jsem to nevěděla...
Ale nic dobrého mě tam nepotkalo."

Dnes má svátek Erika

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.52%

Spíše ano

17.70%

Spíše ne

15.72%

V žádném případě

24.06%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3441