Místo silnice byla překážková dráha

Dnes mě čeká kontrola naší firmy u Okresní správy sociálního zabezpečení na Kladně. Musím tedy syna dát na hlídání k mojí mámě. Jenže se to trochu komplikuje, protože rodiče zas musí vyzvednout z nemocnice babičku, kterou pouští po operaci domů. Takže se domlouváme, že až oni budou vyrážet z nemocnice, zavolají mi a sejdeme se u nich. Kdyby to náhodou trvalo déle, sejdeme se na Kladně a syna jim předám tam.

Naštěstí přijeli domů už v 10 hodin, takže takhle složité to být nemusí. Předám jim syna a vyrážím za povinnostmi.

Nejdřív do knihovny vrátit odbornou literaturu, u které už si nemůžu prodlužovat půjčení, protože jí má zamluvenou zas někdo jiný.

Pak na poštu, poslat balíky se zbožím z Fleru.

Pak už vyrážím na cestu na Kladno. Jenže hned za městečkem si vzpomenu, že jsem se ještě chtěla stavit v obchodě kvůli té zahrádce na auto. Takže to na křižovatce vezmu zpět do městečka místo na Kladno. Zahrádka bohužel zatím není. Koupím aspoň gumicuky. Ty se hodí vždy a budu je potřebovat.

A teď už opravdu na Kladno. Zaparkovat poblíž OSSZ je umění. To vím už z dřívějška. Proto se rozhodnu zajet druhou stranou do jedné postranní ulice a najít místo tam. Jenže když  do ní odbočím, zjišťuji, že je slepá a na jejím konci vidím zátarasy a stavební stroje. Zaparkuji tedy a jdu obhlídnout situaci. Co čert nechtěl, zrovna Fibichova ulice, kam potřebuji na tu kontrolu jít, je rozkopaná. Ale kdyby jen rozkopaná. Je úplně celá do daleka do široka vybagrovaná, takže chodník je nyní tak půl metru nad vybagrovanou silnicí, jsou na ní hromady kamení a valy hlíny, jezdí po ní buldozery a bagry a objet to nejde.

Jak jsem včera psala, naskládali mi všechny šanony do obrovského kufru. Jen tak tak se mi vešel do kufru u auta a vůbec ho neunesu. Prostě ho musím vést na těch jeho kolečkách, protože poponášet ho po pár centimetrech, které bych ho unesla, nelze. Takže s tímhle obrovským a těžkým kufrem se vláčím přes to staveniště. A navíc i do budovy OSSZ vede docela dost schodů. Vláčím se s tím opravdu těžce a nenachází se nikdo, kdo by mi pomohl. Kolemjdoucí se jen pobaveně usmívají. A já zas hrdě o pomoc nežádám.

Místnost, kam se mám dostavit je naštěstí v přízemí. Ale schody se dnes proti mně spikly, protože uvnitř té místnosti jsou taky dva schody, do kterých zas ten kufr tahám. Nepřízeň osudu mě však nerozhází.

Kontrola probíhá celkem dobře, jen je toho hodně, takže se tu zdržím až do konce pracovní doby paní úřednice a stále nemáme hotovo. Vytištěné sestavy účtů jí tedy nechávám k dispozici ke kontrole následující dny a domluvíme se, že až to dokontroluje, ozve se mi a přijedu ještě jednou.

Je na mě tak hodná, že mi ten obrovský kufr pomáhá přetáhnout přes rozkopanou ulici. Kolega, co mu kufr patří, má však smůlu. Výrobci nepočítali s tím, že by ho někdo tahal přes něco jiného než např. přes hladkou plochu letištní haly. Kufr je totiž celý rozedřený na hraně u koleček. Látka je tu celá potrhaná. Snad po mě nebude chtít náhradu.

Přesto ale dnešek považuji za úspěšný den. Jen jsem utahaná stejně jako ten kufr.

Dnes má svátek Erika

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.52%

Spíše ano

17.70%

Spíše ne

15.72%

V žádném případě

24.06%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3441