Pochopila jsem, že jediné, co mě může udělat šťastnou je dělat šťastnými jiné.
Nemohla bych být chemičkou, zabývat se fyzikou a přicházet na zlomové objevy. Možná bych tím pomohla budoucím generacím, snad svým dětem, ale nač tohle všechno, když věřím, že nemůžeme žít věčně. Jednou přijde jiný velký třesk a všechno začne zase od píky. Bude se muset znova přijít na to, že lze uvést do provozu parní stroj, že proti bouři ochrání hromosvod, který možná zůstane bleskosvodem, když přeci jen svádí blesky a s hromy nemá tak moc společného…
Nač tedy bádat a vylepšovat budoucnost, když lepší bude jen na chvíli… Není rozumnější sebrat všechny své síly a zpříjemnit jiným žití? Usnadnit život současný, ne budoucí, Vnímat problémy lidí a zabývat se jimi,vždy ti co přijdou po nás budou mít zase problémy a s nimi je bude řešit někdo další… Takový je koloběh.
Také jsem toužila být herečkou, kupodivu popelářkou, letuškou či archeoložkou. Dlouho mne lákala zvířátka a práce s nimi, tuto myšlenku mi však překazila zákeřná alergie. Nejkrásnější bývaly časy, kdy jsem bezmezně toužila být princeznou. A tolik, tolik jsem tomu věřila…
Nutno ale poznamenat, že ať už se stanu čímkoliv, ať mi mé plány překazí cokoliv, jedno vím jistě. Ve svém životě chci na prvním místě být dobrou, chápavou, důslednou a milovanou matkou několika dětí, být věrnou, oddanou a milující manželkou a snad stát se rozmazlující babičkou a zanechat za sebou stopy v lidských srdcích. Tohle především je mé poslání.
Kateřina Helena Oslejšková, Gymnázium Slaný, 2. ročník
28. 02. 2010, 23:35
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.52%
Spíše ano
17.70%
Spíše ne
15.72%
V žádném případě
24.06%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01