• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vladimír Drápal: Vždy jsem chtěl svobodu a spravedlnost pro každého, ani v Senátu se nezměním

„Rád jsem jezdil do divadla do Loun, kde po dlouhou dobu vzorně řediteloval Vladimír Drápal. On byl nejen ředitelem divadla a majitel vydavatelství Guerilla Records, ale také velmi často pevným bodem lounské kulturní komunity. To jsou fakta. Pro mě je ale Vladimír Drápal především statečný člověk, který za svoje názory vždy ručil svým životním konáním. Rozhodl se to teď zkusit v politice a já si myslím, že statečných lidí, jako je on, je v dnešní politice strašně málo. Přeji mu ze srdce, aby uspěl. A neděkujte mi, Vladimíre, já děkuju vám.” Petr Nárožný

Vladimír Drápal je celostátně známou osobností. Předlistopadový disident, dlouholetý ředitel lounského divadla, vydavatel undergroundové muziky, kurátor Galerie města Loun, neúnavný propagátor a organizátor kulturního a společenského života se rozhodl kandidovat do Senátu. Proč?

Mnozí čtenáři vás znají jako bývalého ředitele Vrchlického divadla v Lounech. Jaké ale byly vaše profesní začátky?

Narodil jsem se a celý život žiji v Lounech. Jsem vystudovaný agronom, k této profesi mě přivedl zájem o přírodu a ekologii. Poté jsem si doplnil magisterské vysokoškolské vzdělání a ve svobodných poměrech se věnoval činnostem mému srdci nejbližším, tedy kultuře a umění vůbec.

Jak jste se dostal k divadlu?

Vždycky jsem byl v oblasti kultury aktivní, ať už v disentu nebo po převratu. Založil jsem dva hudební kluby, angažoval se v provozování soukromého kina, které dnes patří mezi nejúspěšnější jednosálová kina v republice. V roce 2002 jsem vyhrál výběrové řízení na ředitele tehdy se rodícího městského divadla v Lounech, které bylo dlouhodobě uzavřené a polorozpadlé. Účastnil jsem se jeho dostavby a od roku 2003 jsem již jeho provoz řídil jako ředidel a dramaturg. Takže to byl přirozený proces.

Ale nezůstalo jen u divadla, že?

Postupně jsem z nevyužitých suterénních prostor bývalé divadelní kotelny vybudoval městskou výtvarnou galerii a před pěti lety ještě pomáhal rekonstruovat prostory původního kulturního domu pro takřka 700 lidí. Ten dnes slouží jako reprezentativní sál pro maturitní plesy i velké koncerty. Celkově se jednalo o organizaci s rozpočtem takřka 14 milionů korun a mnoha zaměstnanci. Divadlo se stalo, myslím, úspěšným i mimo region, za tu dobu ho navštívilo přes půl milionu lidí a proběhlo zde přes dva tisíce kulturních akcí. V galerii jsme uspořádali na 40 výstav.

Z divadla jste odešel po úspěšných 15 letech. Proč?

Je to jednoduché. Najednou jsem cítil, že už jsem tomu prostoru všechno, co jsem dát mohl dal, a že už nepřináším nic nového. Z potěšení se zkrátka stalo řemeslo. Jako kdybych podvědomě cítil, že je potřeba jít zase někam dál. Ředitelskou židli jsem předal svému nástupci a dnes pracuji v Galerii města Loun jako kurátor a produkční. Získal jsem tak víc času věnovat se rodině, manželka Věra je zaměstnankyní lounské městské knihovny a úspěšná fotografka přírody. Ale nejraději jsem se svým vnoučkem Ondřejem, na kterého jsem pro samé budování neměl moc času a to jsem pociťoval jako největší dluh.

A do toho přišla nabídka kandidovat do Senátu...

Ano, a paradoxně jsem se ji rozhodl přijmout zase kvůli vnukovi a svým dětem. Záleží mi na tom, v jaké zemi budou vyrůstat. Nepřál bych už nikomu, aby dospíval ve státě, kde je hospodářství v troskách a lidi se bojí projevit svůj názor, musejí žít za ostnatým drátem a poslouchat nabubřelé lži z úst tzv. představitelů své země. To jsem zažil já, ale i tehdy jsem se proti tomu snažil vystupovat, změnit to k lepšímu, žít svobodně a radostně. Před rokem 1989 jsem byl aktivní v disidentských strukturách, které mi umožňovaly přemýšlet a v rámci možnosti se chovat svobodně a nezávisle, což s sebou přinášelo samozřejmě nemalé problémy. Ale také mě to naučilo, jak důležité je vyslovené slovo, důvěra v druhé, sounáležitost, ale i odpovědnost za sebe. A že člověk může mít svůj názor a může si za ním stát třeba i navzdory době.

Kam vedla vaše občanská cesta po Listopadu?

Logicky jsem se stal zakládajícím členem Občanského fóra, byl jsem členem prvního svobodného zastupitelstva města Loun. Pak už jsem si žil životem, po jakém jsem vždycky toužil, tedy životem svobodného člověka. Otevřel jsem rockový klub, pořádal koncerty, založil hudební vydavatelství, které ostatně funguje dodnes.

Co vás tedy přivádí do tzv. vysoké politiky?

Když to shrnu, tak obava o směřování naší země. Začíná mi to tady připomínat poměry před rokem 1989. První nabídka kandidatury přišla před 12 lety od Zelených a druhá před 6 lety od TOP 09. Vždycky jsem odmítl. Tehdy se mi ještě nezdálo, že je zapotřebí vstupovat do politiky aktivně. Ale protože nesouhlasím s tím, jak postupuje současné vláda, koho máme za premiéra a jakého máme prezidenta, tak to mě jaksi opět zaktivizovalo. Angažoval jsem se v poslední době i v hnutí Milion chvilek, ale protesty na náměstích se mi nakonec zdály jako nedostatečné, i když třeba přišly statisíce lidí. Nepochybně i toto občanské vzedmutí ve mně prohloubilo naději, že má smysl se angažovat.

Kdo vás oslovil tentokrát?

Důležité je, že to byly demokratické strany, které se dokázaly spojit, dokázaly tedy, alespoň v mém případě to, po čem demokratická veřejnost volá. Jelikož jsou mé postoje a názory „v místě bydliště“ celkem známé a kontinuální, nemusel jsem nikomu nic dlouze vysvětlovat. Oslovila mne ODS, k níž se připojily TOP 09, KDU-ČSL a Klub angažovaných nestraníků. Koaliční strany zastávají demokratické principy, jak ve své stranické struktuře, tak při tvorbě programu, což mi umožňuje být skutečně nezávislým a z jejich programu si vybrat věci, které mi konvenují a ve kterých se cítím silný. Nebyl jsem nikdy členem žádné politické strany, ale vždy jsem byl společensky aktivní, považuji se tedy za to, čemu se říká občanský aktivista. Díky koalici těchto čtyř demokratických stran cítím, že mám silný "mandát", bez této podpory bych do toho nešel.

Jaké jsou tedy vlastně vaše politické postoje?

Po celý život jsem se občansky angažoval, těžko říct, kde se to ve mně pořád bere. Ale možná je to mé hluboké přesvědčení, že každý z nás má mít zodpovědnost za vlastní život. To je pro mne základem svobody, mít zodpovědnost sám za sebe. Z toho samozřejmě plyne i odpovědnost za rodinu, za stav společnosti. Vidím postupné oklešťování občanských práv a svobod, nezastíranou orientaci směrem od euroatlantické civilizace a jejích hodnot, posluhování Číně a Rusku, rozdělování společnosti, dehonestaci politických protivníků, buzeraci podnikatelů, neschopnost státu obstát v krizových situacích, sleduji média, která zapomněla na ideu nezávislosti a objektivity a posluhují svým politickým majitelům. Kroky současné politické reprezentace, která navíc vládne s podporou komunistů a extremistů, jsou pro mne nepřijatelné. Odporuje to mému vnímání světa, ve kterém chci žít a ve kterém by měly žít moje děti a vnuci. Moje postoje zůstaly neměnné bez ohledu na režim, v jakém jsem žil. Vždy jsem chtěl spravedlnost a svobodu pro každého. A to mi zůstalo dodnes.

Kterým tématům byste se chtěl jako senátor věnovat?

Senátor má otevřené dveře na místa, kam se například starosta dostane těžko. Rád bych pomáhal našim starostům tyhle dveře otvírat, a proto s nimi velmi intenzivně jednám o tom, co který region potřebuje. Zajímavé je, že se určitá témata prolínají všemi městy našeho senátního volebního obvodu: financování zdravotnictví, nedokončená infrastruktura, sucho a regulované vodní toky, specifické otázky pěstování chmele, který celý obvod propojuje. Rád bych pracoval ve Výboru pro školství, kulturu a lidská práva. Ve vzdělání je podle mě budoucnost, v kultuře se udržuje identita národa a má nezastupitelnou úlohu v lidském životě. Lidská práva jsou pro mě nedělitelná, hájil jsem je i v dobách, kdy to nebylo tak jednoduché, jako dnes. A se znepokojením sleduji, že je toto téma relativizováno a lidská práva začínají být potlačována ve prospěch těch nejsilnějších. Je to jeden z mnoha motivů, který mne přivádí do politiky.

Můžete být konkrétnější, které další motivy to jsou?

Můžeme začít katastrofální exekuční zadlužeností, která na Lounsku dosahuje neuvěřitelných 14%, souhrnně jde o více než 3 miliardy korun. Nejsem pro paušální oddlužování, ale rád bych se zasadil o zvýšení ekonomické gramotnosti a finanční asistenci pro zadlužené lidi. To podle mě přímo souvisí se základním vzděláním. Trápí mne rovněž nedobrá situace v žatecké nemocnici. Okres Louny je jediný v kraji, jehož spádovou nemocnici nespravuje krajský úřad. Tuto nespravedlnost je potřeba napravit. Stejnou nespravedlností je, že rakovnická nemocnice jako soukromý subjekt ztrácí nárok na podporu státu. Otázkou samou pro sebe je tragicky nedořešená dopravní obslužnost. Věřím, že po dostavbě D7 a D6 se situace ve směru na Prahu zejména pro Žatec a Louny výrazně zlepší, je ale potřeba tlačit na hromadnou, zejména vlakovou dopravu. Přeci jen jet z Loun do 50 km vzdálené Prahy vlakem 3 hodiny není v roce 2020 normální. Ale ještě nenormálnější, aby se člověk bál o život, jestli vůbec dojede. A zrovna tak je smutné, když z některých větších měst neexistuje žádné přímé spojení ani do Prahy, ani do krajského města Ústí nad Labem. Ale jsou to i radostné momenty, jako pokusit se podpořit vstup města Žatce do UNESCO a vůbec větší propagace přírodních krás regionu, od Českého středohoří přes Džbánsko až po křivoklátské lesy. Vždyť z přírody a památek se může stát naše „moře“.

Jaký je váš postoj k současné situaci v souvislosti s epidemií COVID 19?

Očekávám zásadní ekonomické dopady na region. Lze očekávat nárůst nezaměstnanosti, obávám se, že tématem následujícího roku, možná dvou, bude rostoucí chudoba. Už nyní mám zprávy, že některé místní automobilky v regionu začínají propouštět své zaměstnance. Dopady to bude mít hlavně na lidi z nižších tříd a seniory. Po diskuzi se starosty také zjišťuji, že neblahé dopady na rozpočet města budou mít i vládní kompenzace. Jako by nestačil ten obří státní dluh, který tato vláda bez uzardění vytvořila. Ale ještě horší je skutečnost, že se jako národ začínáme s pozoruhodným klidem smiřovat s nenápadným návratem totalitních praktik, zahalených v roušce protiepidemiologických opatření. Stát zase začal ovlivňovat běžný život občanů nad rámec svých kompetencí. Nechci se nechat vést na vodítku, o svém životě chci rozhodovat sám.

Jaké nabízíte řešení? Máte recept k nápravě tohoto stavu?

Jde hlavně o to zbavit se dvojspřeží Babiš - Zeman. Jeden druhého potřebují, vycházejí si vstříc, kryjí se. Jejich snahou, bohužel, není blaho země, ale prospěch jejich firem, to v prvním případě, a jejich sponzorů, v případě druhém. Mrzí mě, že občanská společnost svou energii nechává protéct mezi prsty. Aktivisté na jedné straně volali po politickém boji, na druhou stranu odmítli vlastní politické angažmá.

Co s tím?

Podívejte se, nemůžete čistit stoku a neumazat se, nejde sedět jedním zadkem na dvou židlích. Já jsem se tedy z milionového davu zvedl a posadil na tu židli, která vyžaduje osobní odpovědnost, pracovitost a odvahu. Jsou věci, pro které stojí za to trpět, ale zároveň jsou to ty věci, pro které má smysl žít. To říkal profesor Patočka, jedna z mnohých obětí komunistického režimu. Senát je podle mě jednou z mála pojistek naší demokracie. V poslední době funguje především jako určitá brzda proti návrhům vlády. V Senátu totiž převažují slušní a rozumní lidé, proto jsem se rozhodl kandidovat právě tam. Na poslaneckou sněmovnu bych asi neměl dost silný žaludek. Jsem stále překvapen, že voličům stran inklinujících k totalitě nevadí naslouchat populismu a dezinformacím, že naprosto rezignovali na kritické myšlení. Osobně jsem se pohyboval vždy na straně svobody, a to i v dobách, kdy to nebylo lehké; za to jsem si vysloužil nejen permanentní šikanu StB jakožto režimu nepřátelská osoba, ale v roce 2016 také ocenění účastníka třetího odboje. Dalo by se tedy usoudit, že za svým názorem si umím stát i navzdory nepříznivé době.

Jak si tu nápravu politiky představujete?

Přál bych si mít premiéra, který je důvěryhodným státníkem. Musíme říct dost hokynaření, které současná vláda provozuje, musíme bránit dalšímu oklešťování veřejnoprávní role České televize a Českého rozhlasu. Řekněme dost bujení nového papalášství a aroganci moci. Není přece možné, aby se výsledkem politického kšeftu mohl stát Veřejným ochráncem lidských práv Stanislav Křeček, který nechápe, co to lidská práva jsou. Musíme zvrátit tendenci, stavějící podnikatele do role třídních nepřátel, šikanovaných a likvidovaných úřady, které tady mají být od toho, aby svobodné podnikání podporovaly. Stát si musí opět uvědomit, že to nejsou úředníci, ale podnikatelé, kteří jej živí.

Nepřeháníte to?

Ale vůbec ne. Dostal někdo z těch, kdo čte tento rozhovor poštou roušku? Já nevím o nikom. Na druhou stranu potrestaných za to, že chtěli během koronakrize pomoci, znám víc než dost. To vypovídá samo o sobě. Dokonce i s odstupem řady měsíců se ukazuje, že vláda nepodnikla žádné kroky, aby byla připravená na druhou vlnu epidemie, že svým nicneděláním hazarduje se životy svých občanů. Procházíme opravdovou ztrátou hodnot. Snažíme se naplnit své egoistické tužby, sloužíme výhradně svým osobním potřebám, ztratili jsme odvahu sloužit celku a vyšší věci. Člověk ale nemůže žít bez hodnot. Absence Boha, vlasti, národa, cit pro obecné dobro logicky nahrazuje egoismus, mamon a závist.... A současný premiér je přímo ztělesněním všech těchto negativních vlastností. V normální zemi by k jeho rezignaci stačil jen jeho závazek u Státní bezpečnosti, ale my jsme už nějak zlhostejněli, zmalomyslněli. A přitom Česko je krásná země, plná skvělých lidí a já bych si moc přál, abychom všichni na svou zem mohli být zase hrdí, aby se nám v ní dobře žilo a abychom se nemuseli stydět za lidi, kteří nás reprezentují.

Děkuji za rozhovor.

Libor Pošta
20. 08. 2020, 12:35

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.