• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Skála v Přibilově ulici skrývá labyrint chodeb a velkých místností

Ivo Vepřek v hlavní chodbě pískovcového sklepení. Foto Sláva Pilík

Město Slaný má jistě hodně originálních památek, úkazů, svou jedinečnou historii i zajímavou současnost. Jednou ze zajímavostí, o které se příliš neví, je také s nadsázkou řečeno „ropuší skála“ na levé straně výpadovky na Prahu – Pražské ulice. I když je už možná jediným zbytkem kdysi mnohem rozsáhlejšího labyrintu sklípků, jeskyněk a sklepení, které si lidé na přelomu 19. a 20. století za svými domy ve kdysi dlouhém masivu pískovcového valu v těchto místech udělali a jež později vymazala překotná výstavba nových paneláků, i nyní si skála uchovala kolorit, ze kterého dýchá kouzlo doby před sto lety.

V trojúhelníkovém domě v Přibilově ulici, který postavil asi v roce 1917 předcházející majitel pan Koula a ke kterému zajímavá skála protkaná chodbami a místnostmi patří, bydlí od šedesátých let Ivo Vepřek s manželkou Vladimírou a rodinou. Ne vždy se obyčejnému smrtelníkovi podaří proniknout do středu pískovcového masivu. Díky umně vytesaným chodbám a ochotnému majiteli se nám to podařilo. Pan Vepřek nám navíc velmi ochotně vyprávěl o všem, co o této zajímavosti věděl.

„Pískovcové skály tady na Pražském předměstí bývaly kdysi delší. Táhly se odtud z nynější Přibilovy ulice po pravé straně Pražské dolů až do míst, kde nyní stojí panelové domy ze sedmdesátých let. Tam se říkalo Na Tarásku a k pískovcovému valu tam byly přistavěny domy. Já ještě pamatuji ze svých chlapeckých let, že u některých baráků byly vykutané sklepy do skal, u jiných se val stal jednou ze stěn domu a skála se stala součástí místnosti,“ říká devětačtyřicetiletý Ivo Vepřek.

V sedmdesátých letech ovšem většina pískovcového valu, stejně jako staré domy, ustoupila nové socialistické, převážně panelové výstavbě. Nastoupily bagry, zplanýrovaly i jeskyni, ve které pan Vepřek jako kluk viděl patnácticentimetrové vápencové krápníky. Tehdy se stalo i neštěstí. Při dobrodružných výpravách do polozbořených domů zahynul jeden z kluků, když se na něj a jeho kamaráda zřítil strop. Od té doby měli všichni zakázáno do zbořenišť u skal chodit. Po dokončené výstavbě nakonec zůstal jen zbytek masivu – pískovcová skála, která zakončuje dvorek domu pana Vepřeka. Naštěstí právě v té zůstaly dochovány největší chodby a místnosti, které na Pražském předměstí kdy byly v pískovci vytvořeny.

Největší je ta první, vstupní, která má rozměry garáže, tedy asi šestkrát dva metry. „Vím, že sem ještě v šedesátých létech dávali rodiče při velkých mrazech Octávii, aby nezamrzla voda v chladiči,“ vzpomíná pan Vepřek. Není také divu, garáž, tedy spíše jeskyně, udržuje teplotu kolem 13 stupňů a čím hlouběji pokračují chodby a další místnosti je teplota nižší a stálejší. Uprostřed masivu pak byla teplota v zimě deset až jedenáct stupňů, v létě jen o jeden stupeň vyšší. „Kdysi, než komunisté kvůli rozšíření naší ulice a výstavbě několika garáží odbagrovali téměř polovinu skály, byly podmínky uvnitř skály mnohem lepší. Byla tu také větší a stálá vlhkost, které znamenala výborné podmínky pro uskladnění zeleniny a ovoce,“ pokračuje Ivo Vepřek. Za „garáží“ je další místnost o rozměrech 3x4 metry, kde prý bývalo zpravidla ovoce nebo brambory. V pískovcové stěně je dokonce vykopáno velké dvoumetrové miskovité lože, na které se ve výšce pasu pohodlně mohla uskladnit například jablka. Asi čtyřmetrovou chodbou, pohodlně širokou a vyšší než dva metry, se dostáváme do třetí místnosti, která je nyní těsně u konce skály na okraji Přibilovy ulice. Kdysi byla přímo uprostřed masivu a byla třikrát větší než je nynějších asi sedm metrů čtverečních. Zde bývala nejstálejší teplota, na podlaze byla půlmetrová vrstva písku, místnost byla oddělena dvojitými dveřmi a kořenová zelenina tu v patřičné vlhkosti písku vydržela až do další sklizně.

Vykopání místností, chodeb či polic v pískovci, který je místy tvrdý jak beton, muselo být velice náročné. Podle stop na stěnách i podlaze se tu pracovalo krumpáči či sekáči. „Musela to být hrozně těžká práce. Sám jsem jednou chtěl rozšířit jeden ze vstupů do místnosti, který byl poměrně úzký, a kopal jsem asi půl metru krychlového. Byla to obrovská dřina, proto si myslím, že tenkrát museli mít nějakou fintu, kterou nejdříve pískovec narušili, aby kopání bylo snazší,“ míní nynější majitel skály Ivo Vepřek. Na otázku, zda uvažoval i v dnešní moderní době o nějakém jiném využití místností a chodeb ve skále, říká, že se tu hodně líbilo před časem Moravákům, kteří jej přesvědčovali, aby místnosti využil ke skladování vína. „Mohlo by tu být i archivní, stálá teplota kolem deseti jedenácti stupňů se jim hodně líbila,“ říká majitel. O jiném využití ale zatím nepřemýšlí, stačí mu, že v „garáži“ může mít zaparkovanou frézu a z potravin uskladňuje ve skále brambory. Skála prostě vlivem lidských zásahů, příchodem techniky do lidského života, ale i vlivem změn klimatu přišla o mnohé své přednosti, i když hodně jich zůstalo ještě zachováno.

A proč jsme v úvodu článku použili s trochou nadsázky název „ropuší skála“? „Pamatuji si ještě jako kluk, že když jsem za deštivého počasí tenkrát vyšel na dvorek, byly tam desítky žab, většinou ropuch. V naší skále byla totiž spousta děr, ropuchy dokázaly po pískovci lézt, poutal je svou stálou vlhkostí a ve vnějších děrách moc rády bydlely. A nejen ony, ale také šneci a spousta dalších drobných živočichů. Jenže stálým oteplování a také kvůli odbagrování části skály tehdy „za komunistů“ skála poměrně dost vyschla, změnily se podmínky a život odtud zmizel,“ dál vzpomíná pan Vepřek. Ví také o dalším větším sklepě ve skále, který je prý pod podlahou druhé skalní místnosti, ale není používaný. Je do něj přístup z jednoho z posledních starých domů, které jsou „přilepeny“ ke zbytku pískovcového masivu ze strany Pražské ulice. Tyhle a dva staré pískovcové sklípky poblíž hřiště u spodního paneláku na Pražské připomínají dobu, kdy ještě nebyly lednice a lidé pracně, ovšem umně dokázali využít nabídky přírody, aby si vylepšili svoje bydlení a ulehčili život.

Zbytek skály o půdorysu asi patnáct na deset metrů mezi ulicí Přibilovou a Pražskou je toho ještě nyní zřetelným důkazem.

Sláva Pilík
02. 12. 2008, 13:29

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.