• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Město Slaný vyšlo vstříc majitelce, která zahradila průchod pro pěší

Takto zabránila paní K. chodcům v bezpečném průchodu kolem hlavní silnice směrem k autobusové zastávce. Foto Sláva Pilík

Malé obce to mají hodně těžké a tím také lidé, kteří v nich žijí. A jak říkají mnozí lidé z Lotouše-Písku, z místní části Slaného, jsou na tom asi ještě hůře. Alespoň o tom svědčí následující příklad z této místní části Slaného. Ve stínu velkých investic, složitých starostí velkého města Slaného, jsou lidé v okrajových částech svého sídla, navíc často kilometry vzdáleni, na okraji zájmu. Úředníci mají, podle mínění starousedlíků Lotouše, prostě jiné starosti a běžné problémy několika „obyčejných lidí“ je zas tolik nezajímají. Nebo možná, v lepším případě, na ně prostě nemají zatím (snad zatím) čas. I proto se mohlo v Lotouši-Písek stát to, co se stalo.

Místní část Lotouš leží v samé blízkosti rychlostní komunikace R7 směřující od Prahy kolem Slaného na Louny. Silniční, dopravní intenzitou téměř dálniční tah, přitahuje spoustu dopravních nehod, síla dopravy je na něm téměř neúnosná a z rozhodnutí minulého režimu dokonce tato komunikace vede přímo přes Lotouš, přesněji přes její menší část Písek, kterou drsně rozdělila na dvě poloviny. Kolem silnice, kterou dokáže bez problému přeběhnout jen velmi opatrný a také velice pohyblivý člověk, je několik domů, několik rodin tu bydlí, pár podnikatelů využívá výhody migrace aut, z nichž možná některé s určitým rizikem může zastavit u jejich provozovny, kde nabízí med, brambory, zeleninu či jiné výpěstky. Pro několik rodin, které tu musí dál bydlet, protože nemají vůli, ani peníze se odstěhovat, je přítomnost tohoto silničního tahu přímo pod jejich okny těžkou životní ranou, se kterou nemohli počítat. A která jim v mnohých ohledech život velmi znepříjemňuje. Lidé se brání, jak je to jen možné, a také chtějí, aby jim jejich úřad ve Slaném pomohl. Bohužel zpravidla se jim sluchu nedostane a někteří jsou spíše označeni jako notoričtí stěžovatelé, kteří vlastně nemají pravdu. Možná i proto, když Slánské listy zjišťovaly okolnosti posledního případu příkoří, kterého se některým obyvatelům v místě dostalo, ti už ani nechtěli sdělit pro noviny své jméno.

O co jde? O maličkost. Ano o maličkost, se kterou město Slaný mohlo pomoci, ale patrně jen proto, že jde o pár lidí a nikoliv o podstatný problém týkající se „většiny národa“, či, že na úřadu „neví pravá ruka co dělá ta levá“, se nic nakonec nenapravilo.

Jedna z posledních stížností lidí se totiž týká špatné,či spíše téměř žádné, průchodnosti kolem hlavní silnice kolem domů k autobusové zastávce. Když jeden z místních obyvatelů chtěl na městě Slaný, aby zařídilo zkrácení příliš vzrostlé zeleně, zjistilo se, že blízký pozemek mezi hlavní silnicí a rodinným domem, kudy lidé chodili dlouhá desetiletí kolem silnice například i na autobusovou zastávku, je soukromý. Majitelka pozemku nelenila a pěšinu z obou stran svého pidipozemku zahradila. Lidé tak buď musí chodit po krajnici rychlostní komunikace, kdy se jim nohavice kalhot téměř dotýkají blatníků nákladních vozidel, nebo mohou, jak jim doporučili jako vyjádření se ke stížnosti z odboru dopravy městského úřadu Slaný, obcházet tento asi desetimetrový úsek vedlejšími uličkami, tedy okruhem asi 200 metrů dlouhým. „V zimě to je pro nás starší lidi hrozné, na krajnici byly hromady sněhu, nedalo se nikudy projít a s francouzskými holemi se vláčet po sněhové břečce kolem dokola je skutečně nepříjemné. A názor odboru dopravy je v tomto smyslu až nehorázný,“ řekl pro Slánské listy pan K., bydlící právě u hlavní silnice. Nejde samozřejmě jen o něj, u silnice bydlí i další rodina a když přijedou na návštěvu jejich starší rodiče, je problém je odvést na autobusovou zastávku kolem hučícího provozu a kolem zábran, které majitelka objektu paní K. přes původní pěšinu postavila.

Slánské listy se obrátily s tímto problémem také na starostu města Slaného, zdali by intervenovalo ve prospěch svých občanů u majitelky objektu. „Město o problému neexistujících chodníků kolem hlavní silnice v Lotouši-Písku ví. Jde ale o pozemky Ředitelství silnic a dálnic ČR, které na nich stavět chodníky nechce. Právě proto, že je to silnice první třídy. A také proto, že nebudou do této úpravy investovat, když se uvažuje o obchvatu Lotouše-Písek. Prostě nechtějí do žádné nové stavby nyní investovat,“ řekl pro Slánské listy starosta Slaného Ivo Rubík.

Přesto již letos mohlo město Slaný stávající situaci, kterou možná způsobily i pro malé obce tak typické často vyhrocené mezisousedské vztahy, elegantně vyřešit. Majitelka nemovitosti, kolem které pěšina potřebná pro průchod pěších po jejím pozemku vede, totiž požádala o odkoupení jiného většího pozemku u jejího domu, který byl v majetku Slaného. Jde o parcelu 215/2která je svou polohou na rozdíl od toho s pěšinou, zastíněného stromy i objektem rodinného domu, mnohem výhodnější například pro předzahrádku. Přestože jde o pozemek (necelých 100 m² ) přímo navazující na kolem probíhající komunikaci, takže v budoucnu by tam mohl být například další dopravní pruh případné silnice, nebo chodník, město ho oběma žadatelům, mezi nimž byla podle zápisu z jednání zastupitelstva města právě i paní Kokošková, zastupitelé (zcela jistě bez přesné znalosti věci) prodej schválili za necelých 30 tisíc korun. Jak řekl starosta města, nebyl v tomto případě s prodejem pozemků žádný problém, protože jde o pozemky v ulici, která je slepá. Tedy, tak to je alespoň na mapě, kterou má k dispozici.

Právě proto se byly Slánské listy přímo na místě podívat, ale o slepou ulici se v žádném případě nejedná. Ba právě naopak. Nejenže tam ani příslušná dopravní značka není, ale autem je možné zcela normálně ulicí projet přímo na hlavní a přehledně se zařadit do silničního provozu. Z místa křižovatky ve tvaru „T“ lze také ovšem zřetelně posoudit, že tudy procházející chodci jsou na tom oproti řidičům skutečně hůře.

A přitom bylo tak jednoduché při znalosti místní situace vyřešit vše například směnou pozemků a případným doplatkem od kupců za ten lepší a větší. Prostě svázat potřebu majitelky, která udělala jiným lidem svým necitlivým, byť zcela zákonným opatřením problémy, s potřebou města Slaného a jeho dalších občanů. Protože mezi potřeby a zároveň povinnosti Slaného zcela jistě patří zabezpečit plynulost pohybu chodců po městě bez toho, aby jim úředník a odborník přes dopravu na městském úřadu neustále a sáhodlouze vysvětloval, že musí dodržovat paragrafy zákona 361 o provozu na pozemních komunikacích. Tedy to, že pokud nechtějí jít dvěstěmetrovou oklikou mezi domy, tak musí v námi popisovaném případě přejít rušnou rychlostní komunikaci, pak jít deset či patnáct metrů po levé straně (zákon 361) a pak se zase bystrým přeběhnutím široké silnice dostat k vytoužené autobusové zastávce. Bystře proto, jelikož ani přechody pro chodce v této místní části na rychlostní komunikaci, která kdoví proč stále vede přímo pod okny a před vchody do domů v Lotouši-Písek, neexistují.

A tak mne napadá, proč město Slaný investovalo například do průchodu pod viaduktem ve Kvíčku, kudy musí lidé také procházet těsně kolem kamionů, těžké peníze. Proč se v centru Slaného po výstavbě kanalizace dělají krásné chodníky ze zámkové dlažby? A člověk si vzpomene i na to, jak město vyřešilo elegantně nejeden územní problém, při kterém soukromí žadatelé na něm požadovali odprodat konkrétní pozemky, pouhou směnou za jiné, aby se mu právě tam, kde potřebuje, takříkajíc „uvolnily ruce“?

V tomto případě, v případě místní části Lotouš, části na okraji zájmu „velkého“ města Slaného, tomu tak nebylo. Stížnost vyřizoval odbor dopravy s doporučením dodržovat zákon 361, informaci měl starosta a ten ví a také sdělil, že město na cizích pozemcích nic stavět nemůže. A též má pravdu. A nepochybil ani odbor správy majetku, který zcela podle svých regulí, ovšem patrně bez vědomí dalších informací, prostě jen prodával pozemek v údajně slepé ulici. Ani na jedné z těchto úředních instancí nám nemohli říci, že by ve prospěch pěších v Lotouši-Písku jakkoliv s majitelkou bývalé pěšiny vyjednávali. Ach jo, kdyby se dobře placení úředníci dokázali přesvědčit o situaci přímo na místě a pochopili reálné a zcela logické vztahy, které tam jsou! To by bylo něco! Konečně by jejich levá ruka věděla to, co dělá zároveň ta pravá. Vina je ale také na zastupitelích města, kteří v sále slánského Grandu 17. března tohoto roku bezelstně posvětili prodej obecního pozemku bez toho, že by přesně znali situaci v místě a k ní se vážící okolnosti.

Ale to se nestalo a stát se patrně z tepla kanceláří ani nemůže. A tak tedy nyní dál lidé v Lotouši-Písek nebudou moci bezpečně procházet ke své autobusové zastávce, zatímco ti, kteří za to fakticky můžou, jejich spoluobčané, radostně a rádi budou okopávat na slunci zeleninu na svém, od blahosklonného města lehce získaném políčku. A městu - garantu co nejlepších vztahů, do kterých může z velké části konkrétně zasahovat, to bude zcela fuk. Proč taky ne?

Vždyť kolik je těch voličů v tom Lotouši-Písku? Pět, deset, no, kdyby patnáct. Co to vlastně znamená?

Sláva Pilík
23. 04. 2010, 09:54

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.