• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Sedm mentálně postižených občanů získalo vlastní bydlení

Ivona Pešková mezi Martinem Chmelíkem a Vlastimilem Řezbou v obýváku, který si sami vymalovali. Foto Vladimír Rogl

Ne každý z nás měl v životě to štěstí, že se narodil jako zdravý jedinec, který se díky svým dispozicím a rodinnému zázemí zcela přirozeně zařadil do majoritní společnosti. Není žádným tajemstvím, že i u nás se rodí poměrně dost lidí například s mentálním či kombinovaným postižením.

Jedním z ústavů, které těmto lidem poskytuje péči a sociální i zdravotní služby, je Domov pro osoby se zdravotním postižením Bellevue v Ledcích u Slaného, kde žije necelá stovka lidí, převážně mužů. Většinou byli odebráni rodinám už v útlém dětství, někteří nezvládali školu a dá se říci, že vlastně prožili podstatnou část svého života v ústavech. Přestože tito klienti v rámci pracovní rehabilitace mají možnost věnovat se různým (například výtvarným) aktivitám či pracovat na zahradě nebo v dílnách, snaží se vedení domova umožnit lidem s postižením začlenit se do běžného života v přirozeném prostředí společnosti, včetně možnosti uplatnit se i v běžném zaměstnání.

První vlaštovkou této snahy bylo přestěhování devíti klientů z Ledců do rodinného domu v jedné z nejhezčích čtvrtí ve Slaném, kteří zde žijí ve dvou bytech. O důvodech, podmínkách, představách i realitě života v tomto domě jsem měl možnost hovořit se sociálními pracovníky Alenou Tydrichovou, Kamilou Rumlovou a Michalem Víškem, kteří mají na svých bedrech starost o začlenění zde žijících klientů do „normální“ společnosti a k jejichž stěžejním povinnostem patří maximálně podporovat jejich samostatnost a nezávislost. Na to, co to znamená v praxi, jsem se zeptal vedoucí sociálních služeb a zástupkyně ředitele Domova v Ledcích, Kateřiny Hovorkové, která odpověděla: „Je to především otázka, jak začlenit klienty, kteří nebyli zvyklí na ‚normální‘ život, do společnosti, aby se naučili se sami o sebe starat, rozhodovat se, aby poznali, co obnáší třeba nakupovat, sami si uklízet a sami si hledat zaměstnání. Až dosud tito lidé žili v Ledcích a my jsme se s nimi několik měsíců bavili o tom, jaké by to bylo, kdyby měli příležitost žít samostatně. A toto jsou právě lidé, kteří tuto touhu pocítili a chtěli takto žít. Byli jedni z prvních, kteří toho byli schopni a rozhodli se vyzkoušet nový, neznámý život. Ovšem, upřímně řečeno, zkoušíme to vlastně i my, a krok po kroku získáváme cenné zkušenosti.“

Ve vile žije už pátý měsíc ve dvou bytech 7 mužů a dvě ženy. Jsou vesměs mentálně postižení - jedná se o lehkou či střední mentální retardaci, a jsou ve věku od 33 do 58 let. Vytvořila se i jedna partnerská dvojice, která se tady vlastně seznámila, takže bude v dohledné době potřeba vytvořit podmínky pro jejich společné bydlení. Jen jeden z mužů má samostatný pokojík v přízemí, odkud je přímý přístup na zahradu, protože má u sebe pejska a je svým způsobem i samotář. Jelikož k začlenění do majoritní společnosti patří nezbytně i zaměstnání, nastala obyvatelům vily i povinnost chodit do práce, protože pracovní terapie je důležitou součástí chráněného bydlení. Pro osm z nich se skutečně práce ve Slaném našla. Dva pracují v Hemerkově statku jako pomocníci kuchařů v pizzerii, jeden je zaměstnán v restauraci Hamburk, další pracují na zahradě a v parcích. Svůj nový domov si sami zkrášlují a vylepšují. Současně se těší na malou dílničku, kde budou kutit nebo malovat na hedvábí nebo na textil. Nehledě k tomu, ta zájmová činnost v Ledcích je pro ně stále přístupná a kdykoliv budou chtít, mohou navštívit výtvarnou nebo keramickou dílnu. a tak mne napadlo, že jejich pobyt ve vile je skutečná „reality šou“ na rozdíl od pochybného projektu jedné soukromé televize, která vystavovala na odiv partu povalečů.

O tom, jak se klientům v novém domově daří a jak si na samostatné bydlení zvykli, říká Kamila Rumlová: „Je to úplně něco jiného, než bylo bydlení v Ledcích. Důležité pro ně ale je to, že něco ‚musí‘! Oni nebyli zvyklí si sami nakupovat, nebyli zvyklí si vařit, nebyli vlastně zvyklí ‚nic‘. Učíme je, aby sami věděli, co je normální, a zdá se, že po těch čtyřech měsících postupují poměrně rychle. Zajímavý je jejich vztah k uklízení. Když jim má přijít návštěva a oni nemají uklizeno – tak jim to začíná vadit. A návštěvy k nim chodí – jsou to přátelé, známí i rodinní příslušníci. Kromě sehnání práce se jim snažíme nabízet i aktivity pro volný čas. Chodit do kina, jít si zaplavat nebo chodit na procházky po městě. Rádi nakupují, protože paní prodavačky jsou na ně opravdu milé, a když přijdou s papírkem, protože ne všichni umí číst, tak jim to ochotně přečtou a poradí. My jsme pro jistotu všechny obchody v okolí obešli, takže o nás vědí. To pro případ, že by třeba klient něco v obchodě vzal bez placení, aby věděli, na koho se obrátit. Zatím se to však nestalo. Zdá se, že si naši klienti váží samostatnosti, důvěry, a i toho, že mají vlastní peníze, se kterými se učí zacházet, protože ne všichni znají jejich ‚cenu‘.“

Vzhledem k tomu, že Dům chráněného bydlení je v provozu teprve několik měsíců, tak zatím k nějakému navázání sousedských vztahů nedošlo, ale sousedé už pochopili, že i zde žijí lidé.

Na otázku, zda lze považovat „chráněné bydlení“ za definitivní nebo za „přestupní stanici“, odpovídá Kateřina Hovorková: „Myslím, že lepší a výstižnější výraz by byl ‚příprava‘. Jde o to, aby se tito lidé mohli případně posunout někam dál a integrovat se mezi ostatní občany. Někam, kde by mohli bydlet po dvou nebo třeba po čtyřech. V této otázce jsme zatím nepokročili a nekontaktovali zatím ani radnici. Nebude to jednoduché, ale provázet lidi se specifickými potřebami životem tak, aby ho mohli prožít důstojně podle svých potřeb, přání a možností uvnitř společnosti, je naším úkolem a hlavním cílem.“

Vladimír Rogl
09. 09. 2008, 19:41

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.