• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Dokáží lidé přijmout mezi sebe mentálně postižené ze Smečna?

Domov Pod Lipami Smečno sídlí v zámku Smečno. Foto archiv DPL Smečno.

Od roku 2006 došlo ke změně systému v poskytování sociálních služeb. Tato změna se dotkla také domovů s pečovatelskou službou, které se starají o mentálně postižené. Jedním z nich je také Domov Pod Lipami ve Smečně, kde počátkem roku 2007 došlo k velkým změnám. Vyměnilo se vedení domova, které přistoupilo k péči o uživatele domova novým způsobem, vyměnila se i část zaměstnanců. To vzbudilo ve veřejnosti mnohé odmítání, otázky a často i pohoršení. Uživatelé domova se totiž mimo jiné začali objevovat sami v ulicích Smečna.

O úskalích uplatňovaní změn v pohledu společnosti na mentálně postižené spoluobčany jsme hovořili s Magdalenou Střeskovou, která má v Domově Pod Lipami ve Smečně na starosti styk s veřejností. Právě na ní leží velká část starostí s uplatňováním nového modelu, kterým je naučit postižené žít mezi zdravými lidmi.

O jakou jde vlastně změnu v systému poskytování vašich pečovatelských služeb?

Změna je v tom, že by postupně neměly být podobné velkokapacitní domovy, jako je náš. Mentálně postižení by měli pokud možno žít v malých, normálních bytech jako rodina. Ne sice doslova, protože jejich rodinou je společenství několika uživatelů bytu, ale včetně běžných starostí, které bydlení v takovém bytu přináší.

Jak chcete zapojení svých klientů do běžného života dosáhnout a jaké máte zatím zkušenosti?

Jedním ze způsobů je vybudování systému chráněného bydlení. Jedná se o samostatné bydlení v domácnosti mimo pobytové zařízení typu Domova s pečovatelskou službou. Osoby se zdravotním postižením tam žijí v přirozeném prostředí, mnoho činností zvládají sami a jen s nezbytně nutnou mírou podpory.

Lidé, kteří takto nikdy nežili, se přece nedokáží okamžitě přizpůsobit, nemyslíte?

To je pravda. Proto jsou v našem Domově vytvořeny podmínky pro přípravu, tedy nácvik sociálních dovedností, ve třech tréninkových bytech pro osm uživatelů. Získané dovednosti pro samostatné bydlení pak mohou uživatelé realizovat v běžném prostředí. V současné době jsou tréninkové byty plně obsazené a další zájemci, kteří čekají na jejich uvolnění jsou zařazeni do programu nácviků sociálních dovedností. Během půl roku získá v Domově Pod Lipami z celkového počtu osob zapojených do programu nácviku sociálních dovedností přibližně 15 uživatelů dovednosti na takové úrovni, že jim to umožní začít bydlet v přirozených podmínkách.

Už se vám podařilo realizovat někde způsob chráněného bydlení v praxi.

To je právě ten problém. Naše veřejnost ne vždy přijímá sousedství se zdravotně postiženými dobře. V lidech je z minulosti zakódován názor, že když člověk není zcela stoprocentní, tak jako by to bylo něco nepatřičného. Dobrou zkušenost máme ale ve Slaném. V ulici Cyrila Boudy na Dolíkách jde o náš první byt se službou chráněné bydlení, který provozujeme od listopadu 2007. Byt nám byl přidělen městským úřadem Slaný ve spolupráci s odborem sociální péče MÚ Slaný. Žije v něm pět žen ve věku 35 až 55 let s lehkým mentálním postižením.

Jak probíhalo zapojení těchto uživatelek do běžného života?

Dva měsíce jim byla poskytována podpora 24 hodin denně. Od února jsme začali snižovat podporu o noční směny a od března už v chráněném bytě noční služba vůbec není. V současné době dochází odborný personál do bytu ve všední den jen na pět hodin až odpoledne, když přijdou klientky z práce. Je jasné, že se systém osvědčil, protože potřebují stále méně péče. To je na tom důležité.

Jak nahlíží na sousedství s vašimi klienty ostatní obyvatelé domu?

Napsali jsme nejdříve všem sousedům dopisy, aby byli připraveni. Ve Slaném to proběhlo velmi dobře, až nás to samotné překvapilo. Jsou tam výborní lidé, kteří to pochopili. Na rozdíl třeba od Kladna ve Slaném nejsou žádné problémy. V Kladně jsme před časem měli již také vše zařízeno se soukromými majiteli domu, ale sousedé, aniž věděli, o co přesně jde, ztropili takový povyk a odpor, že s námi majitelé pak smlouvu neuzavřeli.

Čím myslíte, že to je a mohla byste našim čtenářům přiblížit jací vaši klienti vlastně jsou?

Je skutečně těžší naučit ty zdravé, aby přijali postižené do „své“ společnosti,než naučit naše klienty orientovat se v běžném životě. Po dlouhých letech izolace, kdy takto postižení byli izolováni mimo společnost, je odmítání veřejnosti jistě pochopitelné. Přitom ale jde o lidi, kteří jsou povahově zpravidla velmi dobří.

Jsou bezkonfliktní ve své většině, jsou velmi srdeční a upřímní. Samozřejmě, že se najdou také někteří protivní, podobně, jako to je běžně v populaci. Ale nepřetvařují se a mají velký smysl pro spravedlnost. Lehce například přijímají principy čistoty. Stalo se například, že když viděli v parku nepořádek, nezačali si stěžovat či nadávat. Prostě šli a ten nepořádek odstranili, protože se jim to nelíbí.

Jaké máte možnosti pro větší zapojení vašich klientů do běžného života?

Právě píšu projekt pro chráněné bydlení, který je podmínkou žádosti o dotaci z regionálního operačního programu, o kterou jsme zažádali prostřednictvím kraje. Chceme zakoupit tři bytové jednotky pro chráněné bydlení. Jak už jsem řekla, naše klienty umíme dobře naučit principům sebeobsluhy a pro takové bydlení také vybíráme ty nejschopnější. Největším problémem je skutečně ta bariéra z minulosti, chybí osvěta. Bylo by dobré, kdyby veřejnost pochopila, že nejde o nic špatného, právě naopak.

Jak říkají pracovníci Domov Pod Lipami Smečno, zapojování některých jejich klientů co nejvíce do běžného života je tou nejlepší léčbou. Ještě do nedávna byli chápáni jako pacienti, byli vlastně pod zámkem a vycházeli jen pod dozorem. Neuměli si uvařit, nedokázali sami nic koupit, ani si vyprat pár svršků, či další běžné činnosti, které nyní zvládají. Za příklad stojí ten, který Magdalena Střesková uvedla na závěr našeho rozhovoru.

Jde o paní O. P., která do ledna 2007 bydlela v Domově ve smečenském zámku v pětilůžkovém pokoji bez příslušenství, kuchyně a možnosti vytvoření soukromí. Za 15 let pobytu u ní vznikl návyk na sociální službu, přestože její dovednosti nevyžadovaly takovou míru podpory, kterou dostávala.

V březnu 2007 byla uživatelce nabídnuta možnost účastnit se programu nácviku sociálních dovedností v tréninkovém bytě, který je součástí zámecké budovy. Byla ujištěna o podpoře ze strany zaměstnanců, a poté se jí tato možnost začala zdát zajímavá, a nabídku přijala.

Po absolvování šestiměsíčního programu v tréninkovém bytě se naučila základním dovednostem a hlavně si začala více důvěřovat. V současné době paní O.P. zvládá jen s minimální podporou činnosti, jako je vaření, žehlení, nakupování a běžné práce v domácnosti. Ráda se moderně obléká, miluje vyšívání, dokáže samostatně cestovat do zaměstnání, navazovat sociální kontakty i hospodařit s finančními prostředky.

Domov Pod Lipami, jak říká Magdalena Střesková, nemá být jako tomu bylo kdysi, nějakým nemocničním zařízením, kde personál pacienty stoprocentně opatří jídlem, zdravotními potřebami, ovšem na jejich duševno a kontakt s okolním životem se zapomíná. Již nyní se tito lidé samostatně pohybují, jsou schopni si něco koupit a mají radost, když sami mohou něco rozhodnout. Co ovšem rozhodnout nedokážou, to je vlídné přijetí okolními lidmi ve společnosti tam někde za zdmi smečenského zámku. To je totiž hlavně na těch druhých a na jejich vnímavosti pochopit, že určitá nedokonalost není špatnou lidskou vlastností a že oboustranná důvěra je to nejlepší, co se může nejen zdravotně postižným lidem ve společnosti přihodit.

Sláva Pilík
17. 06. 2008, 20:05

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.