• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Odvážná žena z Řisut pomohla dětem, kterým otec před necelým rokem zavraždil mámu

Zleva: Laděnka, Michaela, paní Rosická a Jana.

Případ tří sester Petránkových, které opustily rodný dům, protože se neočekávaně měl vrátit z vězení jejich otec, jenž před necelým rokem zavraždil jejich maminku, byl v lednu masivně medializován v tisku, ale i v televizi. Drastický případ rozvrácené rodiny, ke kterému došlo během jediného okamžiku žárlivosti ráno 16. dubna 2009, kdy Oldřich Petránek nožem smrtelně bodl svou ženu, pobouřil celou republiku. A hlavně proto, že po necelém roce od děsivého činu byl vrah propuštěn z vězení, aby si mohl léčit rakovinový nádor, a dcery před ním v hrůze z rodného domu utekly.

Po hospitalizaci v pardubické nemocnici měl být totiž Petránek propuštěn domů, jelikož mu byl 10,5 letý trest vzhledem k léčení rakoviny přerušen na jeden rok. Do té doby v relativně klidném soužití žily všechny tři dcery v rodném domě v Chotouchově na Kolínsku a plánovaly, jak se ze složité situace dostanou. Obě mladší sestry - patnáctiletou Ladu a osmnáctiletou Janu má již od jara roku 2009 v pěstounské péči nejstarší dcera pětadvacetiletá Michaela Petránková a zpráva o návratu otce všechny strašlivě vyděsila. Média přinesla informaci o tom, že ze strachu před otcem všechny tři sestry usoudily, že bude lepší z rodného domu utéci. Noviny, ani televize ale již neuvedly, že v okamžiku, kdy se v sobotu 16. ledna nakvap stěhovaly pryč, ještě nevěděly, kam hlavu složit. Potřebnou pomoc a azyl jim ale nabídla odvážná žena ze Slánska. Je to Iva Rosická z Řisut, která nabídla nešťastným sestrám teplo domova, veškeré zabezpečení, jídlo i ošacení a snaží se i dál všemožně jim pomoci. Ve světle minulých událostí to od ní byla a je velká odvaha, vždyť nikdo nemůže vědět, až kam daleko může sahat případná pomsta otce-vraha. S Ivou Rosickou a také se dvěma sestrami - nejstarší Míšou a nejmladší Laděnkou jsme se setkali ve stavení v Řisutech, aby pro Slánské listy přiblížily ony události a také svou nelehkou životní situaci, která jim tak neočekávaně vznikla ve chvíli, kdy už věřily, že se vše zase obrátí v dobré. Vždyť pokud by vrah zůstal ve vězení, zůstaly by v rodném domě bez strachu, i když se zlými pocity z toho, co se tam tehdy stalo. A nejstarší Michaela by mohla v klidu plánovat, jak se všechny společně postaví na vlastní nohy. Při našem setkání bylo hodně emocí a také hodně otázek.

„V tom domě se nám pořád vracely vzpomínky, měly jsme pocit nejistoty, špatně jsme usínaly, ale věřily jsme, že to bude časem pořád lepší. Přesto jsme plánovaly, že tak do roka či do dvou až se situace trochu urovná se odstěhujeme a najdeme si bydlení a práci jinde,“ říká Míša Petránková. Jejich už tak tíživá situace se ale ještě zhoršila, když se sestry dozvěděly, že se otec vrátí. V tu chvíli byly všechny plány pryč, strach je přiměl honem shánět náhradní bydlení, bály se, že nemocnice propustí otce, ještě než stačí z domu odjet. „Jak bychom mohly v domě spát i s otcem a bát se, zdali se zase něco nestane,“ říká Míša Petránková. Ve chvílích nejkrušnějších, kdy je strach dohnal opustit střechu nad hlavou bez toho, že by již věděly kam půjdou, jim podala pomocnou ruku Iva Rosická. Paní Rosická bydlí v Řisutech, ale podniká v Praze s kočárovou dopravou. Sama v Řisutech chová několik koní a učí mladé adepty jezdectví. Má starostí nad hlavu a tak mne zajímalo, proč právě ona, jako vlastně úplně cizí člověk, nešťastným sestrám pomáhá.

„O jejich případu jsem se dozvěděla náhodou. Když se to v dubnu stalo, byly na tom dívky velmi špatně. Jejich maminka chovala koně a ony po její smrti neměly najednou čas a ani peníze se o ně starat. Tak musely zvířata prodávat. Byla to spíš náhoda, že jsem si všimla inzerátu na prodej koně, i když jsem dle fotografie o něj vlastně ani moc zájem neměla. Když jsem tehdy týden před Vánoci přijela, dozvěděla jsem se o té tragédii a hledala, jak jim pomoci,“ říká Iva Rosická. Prožít Vánoce v domě, kde byla zavražděna jejich matka, to bylo pro sestry nemyslitelné, obávaly se těchto svátků a paní Rosická to dobře poznala. Tehdy je tedy poprvé pozvala do svého domu. To ještě nikdo z nich nevěděl, že po napolo smutných, ale částečně i příjemných Vánocích se brzy stane to nejhorší. Totiž, že jakmile se vrátily z hezkých Vánoc z Řisut do Chotouchova, brzy přijde zpráva, že se má vrátit do domu otec.

„Míša přijela, seděla tu u mne, celá se třásla strachy, totéž v Chotouchově zažívala nejmladší sestra. Prostřední Jana byla naštěstí na internátě v Kopidlnu, kde chodí na střední školu,“ přibližuje okamžiky hrůzy z blížícího se problému paní Rosická. Iva Rosická tomu, že se na rok vrátí domů mezi své dcery vrah jejich matky nemohla uvěřit. Volali do nemocnice, ale tam jim příjem jejich otce potvrdili. Lékařský personál ale vůbec netušil, kdo je jejich pacientem, jen slíbili, že když jim budou pravidelně volat, tak je budou informovat o tom, kdy má jejich otec nemocnici opustit. To se stalo dva dny po jejich urychleném opuštění rodného domu. Své věci nešťastné sestry uložily do skladu na neznámém místě, ze kterého je chtěly převézt do místa nového bydliště, jakmile ho seženou. „Jana zůstane na střední škole v Kopidlně, ale Laděnku vezmu ze základní školy, protože mám obavy, aby tam za ní otec nechodil. Cítím, že ji musím ochraňovat,“ říká rozhodně Míša Petránková, která se loni vůbec nerozpakovala a okamžitě o pěstounskou péči požádala. „Nikdy bych je nedala do nějakého ústavu, nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Chtěla jsem jim nastavit život tak, aby je ta věc co nejméně poškodila, aby se postupně mohly postavit na vlastní nohy,“ říká jedním dechem. Jenže ten obraz budoucnosti měl zmizet, jakmile se dozvěděla, že předčasně přijde domů otec.

Paní Rosická, když zjistila, že vše to, co jí připadalo jako zcela šílené, je pravda, nabídla všem okamžitě své přístřeší do doby, kdy si něco nového najdou. Informace o tom, v jaké jsou sestry obtížné situaci, sdělila také Slánským listům a dalším médiím s nadějí, že když se veřejnost o tragédii této rodiny dozví, mohla by nějak pomoci. S nadějí vzhlíží také ke své sestře, kterou není nikdo jiný než známá herečka Naďa Konvalinová, která je patronkou Nadačního fondu Rozum a cit, jež podporuje pěstounské rodiny a která slíbila, že se pokusí nějakou pomoc pro sestry Petránkovy získat.

V Řisutech strávily Míša a Laděnka Petránkovy klidný týden, během kterého se podařilo sehnat možnost pronájmu. Míša si musela půjčit peníze a získala také nějaké půjčky od přátel, aby bylo možné domek pronajmout a zaplatit tři měsíce dopředu. Situace je ale více než vážná, protože hlavně potřebuje získat práci, aby bylo možné vše splácet. Všichni věří, že jim v situaci, do které se dostaly nikoliv vlastní vinou, lidé pomůžou. „Nechtěly jsme zase zpátky do té neustále napjaté situace a mnohdy psychického i fyzického teroru, který byl v naší rodině ještě před vraždou a který by se zcela samozřejmě vrátil,“ vysvětlila náhlý útěk z Chotouchova Míša Petránková. Důvody útěku jsou velmi pochopitelné, získání stability v životě je ale o to těžší, když není střecha nad hlavou a finanční prostředky.

„Pro všechny je nyní nejdůležitější rychlá pomoc. Tak, aby se v novém místě zabydlely, měly na to peníze a neměly příliš velké existenční starosti. „Měla jsem své plány, které jsem po té vraždě a hlavně po tom neočekávaném propuštění otce z vězení musela velice změnit. Teď je mým jediným cílem udržet nás pohromadě někde doma, ale vím, že bez pomoci ostatních to budeme mít velice těžké,“ smutně ale zároveň odhodlaně říká k těžkému osudu zbývající rodiny Míša Petránková. Z pochopitelných důvodů zatím nechce prozradit místo nového bydliště. Z obav před otcem, který již prohlásil, že podle toho, jak se ony zachovaly k němu tím, že před ním utekly, zachová se také on k nim, raději uvádí prostřednictvím Slánských listů jen e-mailovou adresu. Pro případ, že by jim chtěl někdo v jejich trápení konkrétně pomoci. Adresa je: misapetrankova@seznam.cz.

V sobotu 23. ledna odjely všechny tři sestry Míša, Jana i Laděnka Petránkovy z Řisut do místa, kde by chtěly vytvořit svůj nový domov. Jak se jim to podaří, to patrně nezáleží jenom na nich. Ve svém strachu spoléhají také na policii, že nedopustí, aby jim jejich otec, dočasně na svobodě, nějak ublížil.

Iva Rosická má naopak pro strach uděláno. „Nebojím se ho, všude tu mám bezpečnostní kamery a ti, co tu žijí se mnou, by mne na holičkách nenechali,“ říká rozhodně.

Sláva Pilík
10. 02. 2010, 15:27

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.