• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Nejznámější rozhodčí Evropy v Klobukách ani neznají

V Číně byla nabírat energii před císařským chrámem - Temple of Heaven.

Když jsem se ptal v obci Klobuky po ženě, která je tak úspěšná v českém, evropském ale i světovém volejbalu, dlouho jsem musel pátrat. Přitom již jedenáct let má domek v této obci, i když převážně žije v Praze. Karin Záhorcová je zcela výjimečná. V obrovské převaze mužů se dokázala za více než dvacet let mezi rozhodčími natolik prosadit, že lze hovořit o nejúspěšnějším zástupci českého volejbalu ve světě. Třiačtyřicetiletá matka sedmileté dcery Kačenky je velkou světoběžnicí, v roce 1994 se stala vůbec první ženskou mezinárodní rozhodčí v Evropě, rozhoduje na šampionátech v Evropě i ve světě a byla delegována i na dvě poslední olympiády.

Ano, trvalo než jsem ji objevil a právě z rozhovoru jsem poznal, proč o ní vlastně málokdo v obci ví. I když toho dokázala tolik, je totiž neskutečně skromná a nerada o sobě mluví.

Jak jste se vůbec k volejbalu dostala a jak k pískání?

Od malička jsem sportovala, volejbal hrála od 12 let v Liberci, pak v Praze, také jsem lyžovala. Ve volejbalu jsem neměla příliš velkou naději, nebyla jsem natolik vyrostlá. Pískat jsem vlastně začala z donucení. V Praze bylo na konci 80. let nedostatek rozhodčích, a tak každý klub měl povinnost jednoho člena poslat povinně na seminář. Já byla nejmenší, nejmladší tak řekli „šup a půjde Záhorcová“. Šla jsem na školení rozhodčích 3. třídy a málem jsem to neudělala, protože mě to strašně nebavilo. Nakonec po dvou letech přišla vyšší 2. třída, pak první a kurzy, které mne poslaly rozhodovat vrcholový extraligový volejbal.

Když vás to nebavilo, jak jste u toho mohla vydržet?

Tenkrát jsem sice nepředpokládala, že se dostanu tak vysoko, ale jedinou motivací bylo, že bych se snad mohla dostat za hranice, do světa. V době totality to totiž byl velký problém a snad jen sportovci či rozhodčí měli více možností. Byla to ale víc vidina, takový můj sen daleko vzdálený realitě. Nakonec, mezinárodní licenci jsem získala až dlouho po revoluci.

Byla jste dlouhá léta jedinou ženou - extraligovou volejbalovou rozhodčí. Jak vás brali muži, volejbaloví matadoři?

Ano, prožila jsem si často krušné chvilky, zvláště zpočátku v nižších soutěžích. Poměrně často mne delegovali na vyhrocené zápasy, vyhlášené vyhecovaným průběhem. Vždycky jsem vypadala hodně mladě a když jsem přišla na kurt, kde byli samí bývalí extraligoví páni hráči, nikdo netušil, že jdu pískat. Pak jen prohodili „Bože, ženská a rozhodčí“, nebo „neměla by jít radši k vařečce“. Kdysi mne to dost deptalo, ale pak už jsem se tomu jen usmívala.

Jak vzpomínáte na svůj první zápas v extralize?

Je to hodně let zpátky, tenkrát jsem byla nominovaná jako hlavní rozhodčí a před zápasem jsem se úplně rozklepala. Dokonce jsem klesla tak hluboko, že jsem chtěla na kolegovi Landovi, který dělal druhého rozhodčího, aby si to se mnou vyměnil. Ale on řekl, že se musím otrkat, ať vylezu nahoru a jdu do toho.

Zažila jste při rozhodování nějakou nepříjemnou příhodu?

Často se to nestalo, ale jednou jsem si musela třikrát za zápas vzít oddechový čas pro rozhodčího. Soutěžní řád na to sice nepamatuje, ale co jsem měla dělat, když mi bylo tak nevolno až to bylo nebezpečné. Nepříjemnost jsem také zažila před pár lety na juniorském turnaji ke konci ligové soutěže. Je totiž nejhorší, když pískáte utkání, které je dohodnuté. Po druhém setu jsem si pozvala kapitány a zeptala jsem se jich, zdali znají formulaci soutěžního řádu „Hra ztratila sportovní charakter“. Koukali na mě a já jim pohrozila, pokud budou v divné hře pokračovat, že ukončím zápas. Nakonec dostali rozum a já to přece jen dopískala do konce.

Máte velké úspěchy na mezinárodní scéně. Zúčastňujete se Mistrovství Evropy, Mistrovství světa a byla jste už jako rozhodčí na dvou olympiádách. Je tohle vrchol vaší kariéry a jak na to vzpomínáte?

Na mezinárodní scéně mi to jde dobře a každá taková událost je pro mne úžasný zážitek. První evropské mistrovství mne potkalo u nás. Konalo se v roce 1997 ve Zlíně a v Brně. Od té doby mám píšťalku, kterou mi tam daroval jeden italský kolega schovanou na památku a je to snad jediný předmět, na který nedám dopustit. Jinak žádné například maskoty nemám. Olympiáda, to je zcela něco mimořádného. Na rozdíl od evropských či světových šampionátů se bydlí ve dvojících. Na poslední olympiádě v Pekingu jsem bydlela s thajskou rozhodčí a bylo moc obtížné se vůbec o něčem domluvit. Asijci podobně jako například Jihoameričané zrovna totiž angličtinou nevládnou.

Jaká byla vaše první olympiáda?

Moc na mne emotivně působila právě proto asi, že byla první. Jsou tam vůbec nejvyšší představitelé volejbalové federace, nejlepší družstva, hráči. Byla ve mně hodně malá dušička. Pískala jsem tam za tři týdny sice jen čtyři utkání, což je nepoměrně méně než na šampionátech, ale měla jsem na druhé straně velkou šanci pozorovat vše ostatní. S akreditací sice nemůžete zdarma na jiné sporty, ale jezdit po městě, jít do muzeí, do divadla či jinam ano. To byla obrovská výhoda.

A co Peking, Čína je přece považována za policejní stát?

V nominaci na další olympiádu jsem ani nedoufala. Když byl závěrečný ceremoniál v Aténách, tak jsme to loučení obrečeli s tím, že už asi takovou příležitost nedostaneme. To, že jsem jela pískat na další olympiádu bylo úžasné štěstí. V Číně samotné její pověst nebyla vůbec znát. Číňané navíc měli organizaci oproti Aténám mnohem precizněji zvládnutou. A přišlo i nové ženské prvenství. Poprvé jsme tam jedno utkání rozhodovaly jen ženy. Právě společně s tou Thajkou, co neuměla příliš anglicky. Pískala jsem v Pekingu šest utkání turnaje a moc jsem si užívala jak zápasy, tak prostředí olympiády, čínské památky a vše kolem.

Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?

V nejbližší době odlétám do Macaa (60 km od Hongkongu - pozn. autora) na turnaj Světové ligy mužů. Pískám i Světovou velkou cenu, kterou hrají ženy. Ročně je to i přes dvacet utkání ve světě. K této práci mne federace nominovala po poslední olympiádě v roce 2005 a již jsem se dostala i do vysněného Japonska. Letos už potřetí letím také do Hongkongu či Bankoku na tyto turnaje.

A co Klobuky, do kterých tak často jezdíte?

Tady jsme koupili domeček před jedenácti lety. Přijíždím sem velmi ráda téměř každý víkend, když se po zimě už umoudří počasí. Líbí se mi tady moc. I když v Praze je větší klid, protože na venkově je samozřejmě se vším více práce, například na naší zahradě.

Volejbaloví rozhodčí dostávají za svou práci nepoměrně méně peněz než ligoví fotbaloví, pro které to bývá často jediné zaměstnání. Pro Karin Záhorcovou je tato práce spíše koníček, který jí ale umožnil splnění mladistvého snu o cestování. Nakonec to bylo vysloveno i na poslední olympiádě v Pekingu, kde obdržela plaketu s pěti maskoty a nápisem: „Maskoti her 2008 přináší sny a přání“. A co si přeje právě teď? Jaké je to současné? .„Věková hranice mezinárodní rozhodčí je 55 let. Někdy si říkám, že bych už měla tak za dva tři roky přestat, ale když mne to pískání víc a víc baví,“ vyslovila v závěru našeho rozhovoru své přání nejúspěšnější česká volejbalová rozhodčí posledních let Karin Záhorcová.

Sláva Pilík
04. 05. 2009, 14:34

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.