• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slaňák Tajč projel na kole laoským pralesem

Jan Tajč na své cestě.

Hned tak se nenajde někdo, kdo navštívil 73 zemí a z nich 50 na bicyklu. Tím cestovatelem je Mgr. Jan Tajč ze Slaného – Kvíčku. Bicykl je jeho nerozlučný kamarád. Jezdí na něm do zahraničí, závodí, v jeho sedle pospíchá do zaměstnání. Má spočítáno, že takto od roku 1988 ujel víc než 330 tisíc kilometrů.

O jeho cestě po Africe jsme psali; nedávno se vrátil z další. Tentokrát na bicyklu projel částí Číny, Vietnamem, Laosem, Kambodžou, částečně i Thajskem. Limitován pětitýdenní dovolenou však nevyjel jako jindy ze Slaného. Bicykl mu naložili do letadla, cestu zahájil v Šanghaji. Do Číny se vydal nejen, aby poznal její krásy, ale i proto, aby byl přítomen významnému přírodnímu úkazu - nejdelšímu viditelnému zatmění Slunce v tomto století. Aby měl co nejlepší podmínky pro pozorování nevšedního jevu, ujel ze Šanghaje plných 500 km.

Tradiční „občerstvovka“ v laoské vesnici.

Hned na počátku si pořádně „mákl“. Cestu mu ztěžovalo extrémně nepříjemné počasí. Teploměr ukazoval 35 stupňů nad nulou, přitom vlhkost vzduchu byla nad 90 procent. Navíc foukal silný západní protivítr. „Rozhodně jsem se nevezl, ale musel hodně šlapat,“ vzpomíná.

Z Číny zamířil do Vietnamu, země, jež je plná památníků na válku s USA. Jsou jimi sestřelená americká letadla.

Před svými cestami do ciziny předvídá potíže, jež ho mohou potkat. Vždycky nějaké přijdou a nebylo tomu jinak ani tentokrát. Po kvalitních silnicích ve Vietnamu se dostal do Laosu, tam idylka skončila. Cestovatel se může zlobit, že mapa, kterou má, neříká pravdu. Ale nic víc. V jeho případě uváděla, že vozovka před ním je silnicí I. třídy, ve skutečnosti ale šlo o úzkou cestu vedoucí pralesem. Necouvnul. Není to jeho zvykem. Čekalo ho 50 km po úzké, místy kamenité nebo bahnité cestě, přerušované potůčky, potoky i řekami. Nezbývalo než je přebrodit. Ty hlubší dokonce natřikrát. Nejdřív bez kola si ověřit, zda je možné řeku přejít, následovala cesta s bagáží, nakonec přes vodu s kolem nad hlavou.

Konec prodírání pralesem, konečně alespoň cesta…

Při jednom takovém brodění se potkal se skupinou domorodců. S puškami nad hlavou… „Přesto jsem byl rád, že konečně vidím lidi,“ poznamenává s úsměvem. Přetěžká cesta, při níž se s kolem propadal do výmolů, narážel na kameny, prodíral vysokou travou, nezůstala bez následků. Praskla sedlová trubka kola. Přesto, když cesta jen trochu odpovídala a mohl šlápnout do pedálů, vezl se, byť bez sedla. Takto téměř 140 km. Kdo jezdí na kole, dovede si představit, jak se mu asi jelo…

První, co udělal v prvním městě, kam dorazil: pokusil se sehnat novou „sedlovku“. V obchodě ale jakoby ani nevěděli, že existují náhradní díly. „Dokonce jsem přemýšlel, že byť za sto dolarů si koupím nové kolo a „sedlovku“ si z něj vezmu,“ uvádí. „Naštěstí jsem objevil řemeslníka, který prasklou hliníkovou trubici uměl svařit. Odvedl kvalitní práci, vydržela dalších 1500 km. Drží dodnes.“

Dokázal opravit roznýtovaný řetěz, vyměnit roztržený plášť i s duší, několikrát píchl a lepil. To jsou ale pro cestovatele na kole běžné záležitosti.

Jan Tajč tentokrát netradičně nespal pod stanem, jako jindy. Nejen proto, že v Číně je málo míst vhodných pro stanování, všude malá mokrá rýžová políčka, vlhko. Ale proto, že čínské hotely jsou výrazně levné. Vyspíte se za 50 juan, což je zhruba 130 - 150 českých korun. Na pokoji sprcha s teplou vodou, klimatizace, většinou i televize. Všude kartáček na zuby se zubní pastou na jedno použití a v konvici sypaný čaj.

V pokoji za 300 našich korun neschází počítač s volným přístupem na internet. Internet je i v Číně velmi oblíbený, především u mladých lidí. Ve větších městech v Internet café je návštěvníkům k dispozici třeba víc než sto počítačů. Povětšině obsazených, za půl hodiny surfování platíte 1,5 juan, což je našich 5 - 6 korun.

Horší to bylo se stravou. Na venkově se musel spokojit třeba jen se suchou rýží. Místní krámky, pokud jde o potraviny, jsou zásobeny velmi skromně. Vesničané jsou víceméně odkázáni na vlastní produkci. Rádi mu ale prodali třeba rýži, vajíčka, rajčata. Jiné je to ve městech, hlavně těch větších. Tam v KFC, Mc Donalds si lze dát menu za 60 našich korun. Nejlevnější jsou pouliční prodavači. Hladovému prodají plnou naběračku nudlí a bambusu za našich 5 až 10 korun. Plechovka coca coly stojí 3 juany, což je 9 korun.

Dražší jsou vstupy do památek. Velkým prožitkem je navštěva Angkor Vatu, komplexu starobylých chrámů v Kambodži. Nedá se napsat všechno, co Jan Tajč při své nedávné návštěvě Číny, Vietnamu, Laosu, Kambodže a Thajska prožil. Sám říká: „To se musí zažít.“ Do Šanghaje přiletěl 17. července, z thajského Bangkoku odletěl 24. srpna domů. Plánovaný počet 5000 km jízdy na bicyklu překročil o 440 km.

Ještě než letadlo dosedlo na letiště v Praze – Ruzyni, již věděl, že tahle cesta na kole do ciziny rozhodně nebude jeho poslední. Kam se chce ještě podívat? „Uvidíme. Možná do Austrálie, na Sibiř, na východní pobřeží Afriky. Možností je mnoho.“

Zdeněk Tvrdek
08. 10. 2009, 10:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.