• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Archívy vydávají svá tajemství – i o Slaném

Pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů – Mgr. Milan Bárta ze Slaného. Foto Vladimír Rogl

Ústav pro studium totalitních režimů zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období nesvobody, dokumentuje nacistické a komunistické zločiny. Zkoumá a dokumentuje antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost KSČ, jakož i dalších organizací založených na její ideologii.

Jedním z odborných pracovníků tohoto ústavu je i Mgr. Milan Bárta, který se před časem do Slaného přiženil.

Jak jste se dostal k práci v tomto ústavu?

Já jsem původně absolventem pedagogické fakulty v Ústí nad Labem - obor český jazyk a dějepis pro střední školy. Ke konci studia mi bylo nabídnuto, zda bych nechtěl nastoupit do Úřadu pro vyšetřování komunistických zločinů. Tuto nabídku jsem akceptoval a nastoupil jako dokumentarista. Tam jsem pracoval sedm let. Po transformaci tohoto úřadu byla civilní dokumentační složka vyjmuta a převedena do nově vznikajícího útvaru, který se původně měl jmenovat „Ústav paměti národa“. Do tohoto útvaru přicházeli – případně tam byli přiřazováni - dokumentaristé z ÚDV a z podobných úřadů a složek státní správy. Loni v únoru pak byl definitivně ustanoven zákonem jako Ústav pro studium totalitních režimů.

Do kompetence tohoto ústavu spadají oba totalitní režimy – tj. jak fašismus, tak i komunismus, což znamená období od roku 1938 až do roku 1989. V odboru, který se zabývá vlastní dokumentací, jsou dvě oddělení – jedno je pro druhou světovou válku a druhé období navazující, ve kterém působím i já a které zkoumá období od roku 1945 do roku 1989.

Přišel jste během svého působení na něco zajímavého nebo je to rutinní práce?

Rutinní práce to není v žádném případě. V tomto ústavu nejenže se pracuje na úkolech, kterými jsou jednotliví pracovníci pověřeni, ale musí reagovat i na podněty občanů a na žádosti o informace, které podávají občané a které se týkají například dotazů, zda byli stíháni za komunistického režimu jejich příbuzní. Tak se na nás například obrátila dcera známého zpěváka Rudolfa Cortéze a o výsledku šetření natáčela dokument Česká televize. Nebo jsem se zabýval historií cenzury od roku 1948 do roku 1989. Podílel jsem se i na zpracování knihy, která vyšla koncem minulého roku a která se snažila zmapovat jména a osudy obětí okupačních vojsk pěti států Varšavské smlouvy, která k nám vtrhla v roce 1968. Zpřesňovali jsme údaje a dohledávali jsme příbuzné těchto zabitých osob. A nyní budeme pokračovat v projektu a chtěli bychom zmapovat oběti roku 1969, tentokrát už ne okupačních vojsk, ale čs. policie a tzv Lidových milicí, ke kterým došlo při ozbrojeném zásahu proti demonstrujícím obyvatelům při výročí okupace v srpnu 1969. Do dneška není přesně zjištěno, jak to doopravdy bylo.

Zajímá Vaše činnost i běžné občany, nebo spíš chtějí udělat za minulostí tlustou čáru?

Já bych řekl, že takový průměrný občan by asi chtěl tu „tlustou“ čáru. Na nás se obracejí především ti občané, kteří byli nějakým způsobem postiženi, nebo kterých se bývalý režim, resp. jejich příbuzných, dotkl.

Co říkáte tzv. Cibulkovým seznamům ?

To je poněkud ošidná otázka - Petr Cibulka je takový agilní a aktivní. Ty jeho seznamy byly první a poměrně kompletní. Nicméně oficiálně uznávány nejsou a pokud se obrátí na soud člověk, který je v těchto seznamech a není uveden v oficiálních seznamech ministerstva vnitra, soud vyhraje. To je například případ Jiřiny Bohdalové i některých jiných známých osobností.

Nepostupoval pan Cibulka stylem – ať zloděj nebo okradený – oba mají s tou zlodějnou něco společného, protože v seznamech jsou zahrnuti i lidé, kteří nedonášeli, ale byli naopak StB sledováni?

Dá se říci, že i lidé, kteří vlastně patřili spíš mezi osoby sledované, tam jsou, ale na druhou stranu lidé, o kterým víme, že s StB spolupracovali, v jeho seznamech nejsou. A opravdu nevím, z jakých důvodů.

Narazil jste při své práci také na Slaný?

Samozřejmě, že mě i tato otázka napadla, zvláště když jsem se do Slaného přistěhoval. Proto při prohlížení seznamu dokumentů jsem se věnoval i tomuto městu. Některé materiály jsem našel, něco z toho jsem již zpracoval, například v loňském ročníku Slánského obzoru vyšel článek „Akce Slaný“, který se zabýval osudy dvou dezertérů polské armády, kteří prchali začátkem padesátých let přes naše území na západ a při svém útěku zabili několik lidí. V okolí Slaného byli během několika dnů zadrženi orgány bezpečnosti. Později byli oba popraveni.

Zajímal by mne rok 1968…

Mne taky a proto jsem tento rok zkoušel dohledat. Nicméně z údajů v archívech ministerstva vnitra, které se dotýkají Slaného, jsou jen dílčí informace, které se týkají například hlášení VB o dopravních nehodách se sovětskými stroji v blízkosti města, apod. Komplexního v archívech nic není. Tam se najdou věci z období před rokem 1960, kdy Slaný ještě bylo okresním městem a existovalo zde oddělení VB i StB a tato oddělení mohla údaje dokumentovat a archivovat. Bohužel, z těchto oddělení se zachovaly pouze zlomky a jen občas se něco dá najít. Dostal se mi ale do rukou film, který byl vyroben v roce 1990 Armádním filmem, který obsahuje i dobové dokumenty z roku 1968. Převažují v něm sice záběry z Prahy, ale byly v něm i záběry ze Slaného a slánské posádky, která se odmítala podřídit rozkazům sovětského vojska. Jsou tam i záběry z Londy s letáky a plakáty. Když jsem zjišťoval ve Vojenském historickém ústavu, kde to sehnali, tak jsem zjistil, že filmy, ze kterých byly záběry čerpány, dostali do kompetence, a proto jsem se s nimi domluvil, že pokud se těchto záběrů ze Slaného objeví víc, bude možnost je získat.

K pokusům o obsazení kasáren – což je taková samostatná kapitola – se dochovaly archivní materiály ve Vojenském historickém archívu a byly použity kolegou Danielem Povolným z Vojenského historického ústavu v publikaci „Vojenské řešení Pražského jara“, která se zabývá především vojenskou otázkou Pražského jara jak z pohledu Československé lidové armády, tak i Sovětské armády a přináší v tomto směru spoustu nových poznatků. Loni proběhla ve Slaném konference „Slaný a Slánsko ve 20. století“ a letos v listopadu proběhne její druhý ročník, věnovaný tématu „Slaný a armáda ve dvacátém století“. A tam právě kolega Povolný bude mít příspěvek o obsazování slánské posádky. Ve sborníku z první konference jsem měl dva příspěvky a teď si připravuji příspěvek o odboji slánských důstojníků v období 2. světové války.

Myslím si, že Slaný má ještě spousty možností a jsem přesvědčen, že například slánský archív zdaleka není probádaný.  

Ve Slaném dosud žije několik „slavných“ příslušníků StB. Zajímal jste se i o ně?

Přiznám se, že po těchto osobách jsem dosud nepátral. Ale v jiných dokumentech jsem narazil na estébáka, který se na počátku padesátých let podílel na týrání vězňů. Jednalo se o skupinu „Mapáž“, která byla ve vykonstruovaném procesu souzena v sokolovně v Lounech a k trestu smrti byli odsouzeni čtyři nevinní občané, další pak na dlouhá léta do vězení.

Proč si myslíte, že bychom se měli zajímat o tuto padesátiletou historii?

Mottem našeho ústavu je heslo, že kdo si nepamatuje svoji historii – je nucený ji znovu opakovat. Myslím, že my bychom se měli touto historií zabývat, protože jsme jí neustále determinováni. Veškeré dění u nás je ovlivňováno především komunismem, ale i fašismem a Mnichovskou dohodou, která vlastně to období totality odstartovala a do určité míry je i obrazem charakterových vlastností našeho národa. Neměli by zapadnout zážitky z doby komunismu, ke kterým patří nejen procesy, ale i likvidace středního rolnictva nebo drobného podnikání . Následky komunistické diktatury se budou ještě hodně dlouho odstraňovat. Tento vývoj je varováním před tím, že komunisté byli populární po 2. světové válce a únorový převrat provedli nekrvavě. Je stejně zvláštní, že například k propagaci a symbolice fašismu a komunismu se přistupuje dvojím metrem, přestože obojí je zakázáno. Lidé nostalgicky vzpomínají na tzv. sociální jistoty a že jsme se měli „dobře“, ale zapomínají, že nemohli nikam jet, svobodně se vyjadřovat a úplně zapomínají na morální omezení.

Vladimír Rogl
30. 03. 2009, 19:26

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.