• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Miroslav Švejda ze Smečna byl uveden do Síně slávy Národního divadla

Miroslav Švejda s listinou, potvrzující jeho uvedení do Síně slávy Národního divadla. Foto Libor Pošta

Třicet let exceloval na operní scéně Národního divadla, a svými až neuvěřitelnými tenorovými výškami udivoval obecenstvo i na mnohých evropských a světových scénách. Ano, řeč je o Miroslavu Švejdovi, skvělém operním pěvci i člověku, který se svou paní bydlí v nenápadném domku ve Smečně u Slaného.

U příležitosti zahájení nové sezóny Národního divadla byl Miroslav Švejda dne 24. srpna uveden do Síně slávy Národního divadla. Krátce poté jsem ho navštívil v jeho bydlišti ve Smečně a položil mu několik otázek.

- V dubnu 2018 jste získal prestižní Cenu Thálie, v kterou jste již nedoufal. Před měsícem jste byl uveden do Síně slávy Národního divadla, a stejně jako před dvěma a půl lety jste i nyní netušil, že se na Vás v Národním divadle „chystají“...

Ano, byla to naprosto stejná situace, jako při udělení Ceny Thálie. Před jejím udělením jsem již ani trochu nedoufal v to, že bych ji mohl získat, a podobné to bylo i teď, v srpnu. To, že budu zařazen mezi velikány české operní scény, by mě, předtím, než mně zavolali z Národního divadla, nenapadlo ani ve snu.

- Jakým způsobem Vám sdělili, že budete zařazen mezi velikány Národního divadla?

Krátce před zahájením nové sezóny mně z Národního divadla zavolali, jestli budu mít v určitý den čas, a jestli bych mohl být účasten na připravovaném slavnostním večeru. Já se zprvu podivoval, co po mně ještě teď chtějí, ale když mně sdělili, že ředitel divadla Jan Burian mě chce uvést do Síně slávy Národního divadla, tak jsem těžce zalapal po dechu a po docela dlouhé odmlce odvětil: „Tak dobře, já přijedu.“ Ale nakonec jsem tam vlastním automobilem jet nemusel.

- Takže na slavností večer jste byl dovezen?

Ano, z Národního divadla pro mě vyslali takového sympaťáka v pěkném, nablýskaném voze. Tuším, že to byla Škoda Superb. Když jsem nejistou chůzí, a v opravdu pěkném obleku a s holí či berlí v ruce, směřoval k tomuto luxusnímu automobilu, tak jsem si říkal, že teď by si mě lidé klidně mohli splést s panem prezidentem. A moje předtucha se záhy naplnila. Jedna z paní, které u nás pomáhaly manželce s úklidem a na zahrádce, zvolala: „Jé, Vy vypadáte jako prezident.“ I lidé z okolních domů hleděli na moje ustrojení a můj „pochod“ k přistavenému vozu dosti udiveně. No, a když jsem po necelé hodině vstoupil do Národního divadla, tak jsem hned věděl, že bude dosti komplikované dostat se do lóže, které bylo pro mě již určené.

- V čem ta komplikace spočívala?

Přijeli jsme k bočnímu vchodu, a já krátce nato jako dosti mizerný chodec zjistil, že tam není výtah a že tudíž budu nucen vystoupat tam po mnoha schodech. Navíc tam místo klasického zábradlí bylo jen takové provazové, a hodně prověšené. Takže dostat se do lóže nebylo vůbec jednoduché, z mého pohledu šlo o těžký horolezecký výstup. Ale pak už to bylo krásné a musím říci, že pracovníci divadla se o mě starali opravdu vzorně.

- Když se ještě vrátím k Vašemu odjezdu ze Smečna, tak měli Vaši sousedé, kteří viděli elegantně oblečeného pana Švejdu nastupovat do naleštěného Superbu, tušení, kam zrovna směřujete?

To neměli, ale brzo se to „domákli“ a po mém uvedení do Síně slávy mi přišli postupně gratulovat. Velmi mě potěšilo, že mezi gratulanty byla i starostka Smečna, paní Pavla Štrobachová, která se šampaňským a krásným dárkovým košem v ruce přišla blahopřát nejen mně, ale i mojí paní k 82. narozeninám, za což jí děkujeme a moc si toho vážíme. Bylo pro nás velkým potěšením, že jsme mohli posedět a popovídat si s příjemnou, elegantní a také velmi úspěšnou paní. To, co všechno se jí ve Smečně již podařilo zrealizovat, je obdivuhodné, a je prostě vidět, že je to opravdu schopná manažerka.

- Slavnostní večer, na kterém jste byl uveden do Síně slávy ND, byl mimořádnou akcí, nebo se jednalo o klasické zahájení sezóny Národního divadla?

Bylo to klasické otevření či zahájené sezóny za účasti šéfů činohry, baletu a opery, ministra kultury ČR Lubomíra Zaorálka a samozřejmě ředitele Národního divadla Jana Buriana. A když jsme u pana ředitele, tak mě velmi těší, že Jan Burian se snaží ve spolupráci s jedním významným evropským činitelem Národní divadlo i za našimi hranicemi co nejvíce zviditelnit, což je vidět i na repertoáru opery jak Národního, tak i Stavovského a Smetanova divadla. Takže nyní je ta dramaturgie úplně jiná, v porovnání s dřívějšími lety, protože na tyto scény jsou zváni dirigenti, pěvci, ale i výtvarníci, choreografové a další kumštýři z celé Evropy, ne-li světa. Takže toto je současný styl nebo trend současného ředitele – Národní divadlo co nejvíce otevřít jak pro umělce, tak i publikum z jiných zemí.

- Což ale teď bude kvůli pandemii koronaviru velmi těžké...

Ano, to nebude vůbec jednoduché. Nikdo neví, do jaké míry různá epidemiologická opatření ovlivní chod a program Národního divadla. Takže jsem zvědav, jak proběhne letošní premiéra, konkrétně opery Carmen, která by měla být 10. října. Jak početné bude publikum, budou diváci toto představení sledovat v rouškách?

- A teď se vraťme k slavnostnímu večeru a přenesme se do chvíle, kdy publiku v Národním divadle bylo sděleno, že do Síně slávy Národního divadla vstupuje emeritní pěvec Miroslav Švejda a záhy Vaše umění ocenilo bouřlivým a dlouhotrvajícím aplausem. Jaká byla Vaše bezprostřední reakce a co Vám v tom okamžiku probíhalo hlavou?

Snažil jsem se držet, nebrečet, ale pak jsem stejně bulel jak malý kluk, protože jsem byl strašně dojatý. Víte, já jsem takový „Brečnikov“. A co mně probíhalo v tom okamžiku hlavou? Říkal jsem si, stejně jako při Thálii, proč tady vůbec stojím? Vždyť v Národním divadle jsou dnes úplně jiní lidé, než za mých časů, a nikdo mě tady nezná. Vždyť já už nezpívám takových let a od doby, kdy jsem účinkoval na svém posledním představení, jsem ze sebe nevydal jediný tón.

- A Vás to nikdy nelákalo vrátit se ještě, aspoň na chvilku, na divadelní prkna nebo si to zkusit aspoň doma, jestli pořád máte na ty vysoké a náročné tóny?

Ne, moje rozhodnutí završit určitou životní etapu v okamžiku, kdy jsem byl stále chopen vytáhnout ze svého hrdla ty nejvyšší či nejtěžší tóny, bylo pevné a neměnné. Já nechtěl prožít něco obdobného, co někteří moji kolegové, kteří později už nebyli v tak skvělé pěvecké kondici, byli méně obsazováni a strašně se tím trápili.

- Během své kariéry jste nastudoval více než 60 pěveckých rolí, vystupoval jste v USA, Kanadě, Japonsku a v řadě dalších světových a evropských zemí. Kde Vás publikum ocenilo nejvíce?

Asi největším zážitkem pro mě byly mimořádně dlouhé a hlasité ovace publika ve slovinské Lublani, kde jsem již ke konci své pěvecké kariéry zpíval v opeře Giacoma Meyerbeera Hugenoti, v níž jsou některé scény mimořádně dlouhé a pěvecky velmi obtížné. A když jsem ty zvýšené tóny D a zvláště Dis vyzpíval, myslím, se ctí, tak reakce publika byla na konci tohoto představení mimořádná. Nebo když jsem zpíval v USA nebo v Japonsku, a bylo to něco od Smetany nebo od Janáčka, tak jsem vždy sklidil bouřlivý potlesk. Zvláště Janáčka Američané či Japonci, na rozdíl od Čechů, doslova milují a považují ho za jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů. Takže vzpomínky na takové akce z mé paměti nikdy nezmizí.

Děkuji Vám za rozhovor.

Libor Pošta
03. 11. 2020, 07:46

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.