• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Marta Kubišová myslí nejen na opuštěná zvířata, ale pomáhá i handicapovaným lidem

Marta Kubišová s hudebníkem Petram Hapkou při křtu knihy Cesta k Motlitbě. Foto Vladimír Rogl

Marta Kubišová je jednou z našich nejpopulárnějších zpěvaček s nezaměnitelným hlubokým altem. Na sklonku šedesátých let získala v soutěži časopisu Mladý svět třikrát cenu Zlatého slavíka. Spolu s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem vytvořili v roce 1968 první českou smíšenou popovou skupinu trio Golden Kids, které slavilo úspěchy po celé Evropě. Pro pamětníky osudového roku 1968 zůstane Marta Kubišová se svou „Modlitbou pro Martu“ asi už navždy symbolem Pražského jara i jeho smutného konce pod tankovými pásy okupačních armád.

Její nesmlouvavé postoje byly také důvodem, proč byla na dlouhá léta odstavena z uměleckého i veřejného života a nesměla veřejně nikde vystupovat. V roce 1977 podepsala Chartu 77 a jeden čas byla dokonce její mluvčí. Teprve po listopadu 1989 se opět mohla věnovat zpívání a vrátit se na podium.

Ani dlouholetá vynucená přestávka jí však neubrala nic na životním elánu a energii. Ostatně, je to vidět i na vyprodaných koncertních sálech, kde vystupuje. Svou parketu však našla především na jevišti pražského divadélka Ungelt, kde sklízí jeden úspěch za druhým. Za pěvecký a herecký výkon v muzikálu „Líp se loučí v neděli“, který pod názvem „Tell Me on a Sunday“ napsali Andrew Lloyd Webber a Don Black,. byla oceněna Cenou Thálie v kategorii muzikálu a operety. Paní Kubišová měla upřímnou radost už ze samotného návrhu, ale především z momentu, kdy cenu přinesla do divadla, protože tuto cenu považovala za ocenění celému divadlu, přestože v samotném představení je ona sama jedinou protagonistkou večera. A nebylo to zdaleka její jediné ocenění.

Televizní diváci Vás dnes dobře znají především jako přítelkyni němé tváře. Kdy tento populární pořad „Chcete mě?“ vlastně vznikl?

Tento pořad na pomoc zvířatům vznikl někdy na podzim roku 1991, kdy se v Městské knihovně v Praze konalo setkání milovníků a ochránců zvířat. U řečnického pultu se střídaly soucitné ženy, které se sice ujaly opuštěných zvířat bez domova, ale současně se zde smutně konstatovalo, že jsme sice vykročili do Evropy, ale v oblasti ochrany zvířat, zvláště těch týraných a opuštěných, se vlastně od sametové revoluce nic nezměnilo.

Napadlo mne, že by nebylo špatné zavítat s kamerou do těch domácností, které jsou přecpané opuštěnými zvířaty, která by bylo možné nabídnout zájemcům. Tam jsem poznala i scénáristu Jiřího Šebánka, který byl pak dlouhých šestnáct let duchovním otcem i supervizorem tohoto našeho nového pořadu, jehož první díl se ob jevil na obrazovce v únoru 1992.

Ale pořad jste moderovala od začátku Vy...

Ano, a první tři roky dokonce sama. Pak ovšem bylo nutné přibrat dalšího moderátora, aby se se mnou střídal v týdenních intervalech. Volba padla na Jiřího Srstku a byla to víc než šťastná volba, protože v této sestavě na pořadu spolupracujeme už 16 let! V poslední době mi s reportážemi pomáhá i dcera Kateřina.

Jaké byly první ohlasy?

Bylo pro nás příjemným překvapením, jak brzy, na celém území republiky, začaly vznikat útulky, azyly i záchranné stanice pro volně žijící zvířata. Začaly se zakládat nadace na ochranu opuštěných zvířat. Pokud se do povědomí lidí tato opuštěná zvířata dostala, pak myšlenka našeho pořadu „Chcete mě?“ byla naplněna, protože právě o to se nám jednalo.

Jste vlastně pořád ve styku s různými psy. Kousl Vás někdy některý?

Přestože se před kamerou setkávám skoro dvacet let se psy všemožných ras a osudů, kupodivu mne dosud nikdy žádný nekousl.

Jak získáváte jejich důvěru?

Víte, že ani nevím. Alespoň se zatím ještě nestalo, aby by mě některý pes rafnul, i když mi někdy říkají, že je k jiným lidem dokonce i zlý. Já to obávané zvíře něžně pohladím, poplácám a vůbec mi nepřijde, že bych se ho měla bát. Asi jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, nebo máme stejnou krevní skupinu.

Daleko víc než opuštěným psům se však věnujete humanitárním akcím. Je láska tak důležitá i ve třetím tisíciletí?

Určitě. A já bych k tomu ještě ráda dodala – důležitá je nejen láska, ale i soucit nebo ještě lépe řečeno cit pro druhého. Právě na něm stavím nejen pořad Chcete mně, ale na lásce a soucitu stavíme i adventní koncerty, které každoročně pořádáme s Janem Kačerem a Táňou Fischerovou. Adventní koncerty, které se pravidelně objevují na předvánoční obrazovce, jsou nejstarším charitativním projektem České televize a za dobru své existence podpořily 75 organizací, které pomáhají ulehčit život handicapovaným lidem.

Pokud tohoto citu má člověk v sobě aspoň pár gramů - nebo na co se to počítá, dá-li se to vůbec odvážit a změřit, tak musí dělat ještě něco potřebného kromě svého vlastního zaměstnání. Myslím a jsem o tom přesvědčena, že se mu pak bude zdát život lepší a plnější. Pozná, že láska, soucit a laskavost se vyplatí osobně i jemu. Nemůže se však ani smířit s tím, kolik je na světě zemí, kde lidé a především děti trpí nedostatkem, bídou a hladem. Před časem jsem viděla záběry z Etiopie, kde řádil velký hladomor. Byl to hrozný pohled. A tak jsem si řekla, že to chce najít opravdu bohaté lidi a národy, které mají přebytky a v podstatě plýtvají jídlem. Kdyby se rychle, ale opravdu rychle rozhodli pomoci, možná by se dalo leccos zachránit. Sama humanitární pomoc má velmi málo pracovníků, kteří jsou ochotni se okamžitě do Afriky vydat a ihned tam tu pomoc distribuovat. A na tyto lidi a především děti vždy myslím, když se hovoří o lásce. Prostě jsou lidi, kteří jsou natolik inteligentní a natolik movití, že toto mohou rychle a účinně zprostředkovat. A těm bych momentálně ráda adresovala lásku a soucit ke všemu živému na této planetě. Aby se ujali především těch nejvíce ohrožených - dětí!

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Rogl
30. 08. 2009, 09:28

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.