• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Písničkář Hutka se stal ikonou sametové revoluce

Písničkář Jaroslav Hutka se svou kytarou v kladenské Malé galerii v listopadu 2009. Foto Vladimír Rogl

Jen málokterý český zpěvák se může pochlubit, že vystupoval „naživo“ před milionem posluchačů, kteří spontánně zpívali s ním. Legendární český folkový písničkář Jaroslav Hutka tento úžasný moment zažil před dvaceti lety, kdy rovnou z letiště přijel na letenskou pláň, aby zde zazpíval svou „Náměšť“. Tato píseň začínající slovy „Krásný je vzduch, krásnější je moře...“ se pak doslova přes noc stala jakousi neoficiální hymnou „něžné“ revoluce.

Jaroslav Hutka od konce šedesátých let vystupoval se svým vlastním hudebním programem, ve kterém popularizoval moravské lidové písničky. Získal si velké množství příznivců, několikrát byl vyhodnocen jako písničkář roku. V té době založil folkového sdružení Šafrán. Jako signatář Charty 77 byl donucen v říjnu 1978 opustit Československo a až do roku 1989 žil v emigraci v Nizozemsku. Po pádu komunismu se hned v listopadu 1989 vrátil.

Byl jste jedním z prvních emigrantů, kteří se vraceli do Československa. Jak si na tyto události vzpomínáte dnes?

Byl jsem, myslím, dokonce první emigrant, který se vracel v listopadu 89 z exilu domů. Přiznám se, že jsem to neplánoval být první, ale bylo to spíš ze zvědavosti, protože já jsem nějak moc nevěřil, že se to fakt podaří.

Proč?

V celé východní Evropě už se cosi dělo a když jsme čtrnáct dní před tím měli velký koncert v polské Wroclavi, tak tam přijelo na čtyři tisíce lidí z Československa, a k  jinému setkání s našimi diváky došlo už předtím v Budapešti. Takže už jsem na vlastní kůži zažil to, že Maďarsko i Polsko bylo liberální – ba dokonce svobodný. Ale doma? Tam se mi přece jenom zdálo, že to Československo je pořád nějak zkorumpované tím Husákem a stále trvající normalizací. Proto bylo pro mne v Kolíně nad Rýnem 17. listopadu překvapením, když jsem uslyšel, že se v Praze něco pohnulo. No, a právě proto jsem chtěl být co nejdřív doma.

Kdy jste se vlastně vrátil domů?

V tom počasí jsem nechtěl jet autem a taky jsem si myslel, že bych mohl uvíznout na hranicích, a tak mi jeden kamarád dal letenku. První letadlo ale bylo volné až 25. listopadu, a to z Frankfurtu. Tak jsem vzal kytaru a z toho Frankfurtu letěl do Prahy.

Měl jste vízum?

Právě že ne! V letadle ale za mnou seděla parta s televizními kamerami – to byli Holanďané - a tak jsem se přifařil k nim a říkal si, že když budou natáčet, tak mě policajti v Praze snad rovnou nezatknou. No, nezatkli mne, ale snad čtyři hodiny mne nechali trčet v tom mezinárodním prostoru. Já měl tehdy holandský pas a tak mi hrozilo, že se budu muset vrátit a požádat o vízum. Protože jsem ale předtím do Prahy telefonoval, že přiletím, přišlo na letiště snad dvě stě lidí, kteří se dostali až dozadu. Mezi námi bylo už jen takové to silné sklo a já byl v té zemi nikoho jako v nějakém akváriu.

Jak Vás ti lidé přivítali?

Oni vlastně mě ani moc vítat nemohli, protože jsme se přes to tlusté sklo nemohli ani slyšet. Pak mi začali psát na lístečky všelijaké vzkazy, které přikládali na to sklo. Nakonec mi napsali vzkaz – „Jardo, zahrej!“ Jelikož nebylo možné tam zůstat jen tak stát a krčit rameny, tak jsem tu kytaru skutečně vytáhl a napadlo mě zahrát písničku, kterou jsem pak zpíval pořád, a to byla „Náměšť“. Zvláštní ale bylo, že ačkoliv jsme se neslyšeli, postřehl jsem, že ti lidé otvírají pusu a zpívají vlastně se mnou. To byl až téměř mystický pocit, že si rozumíme.

A potom?

Potom mne pustili a jeli jsme rovnou na Letnou, kde probíhala ta obrovská manifestace. Tam opět došlo k překvapivé události, protože tu písničku, kterou jsme si na letišti zpívali přes sklo, jsem si na Letné zazpíval spolu s tím strašlivě velikým davem trošku pomaleji. Ten dav se jakoby zvláštně vlnil a já byl velice překvapený tím, že ti lidi znají slova a oni byli zase překvapeni, že písničku zpívají spolu s autorem. Takže to bylo takové docela zvláštní setkání.

Jak Vám bylo?

Ty pocity, které jsem z toho měl, nebyly tak úplně hřejivé, protože jsem stále byl v jakémsi šoku a kromě toho byla tehdy strašlivá zima. Ale na druhou stranu to už trošku přesahovalo lidské chápání. Člověk najednou nevěděl „která bije“ a co se vlastně děje. Já to vše sledoval s jakýmsi úžasem a chvílemi jsem si připadal jako ve snu, ze kterého se probudím.

Ale byla to skutečnost. Od té doby uplynulo neskutečných dvacet let. Čím jste se hlavně zabýval?

Celou dobu koncertuji v klubech, divadélcích, před menším, ale velmi příjemným publikem. Je to tak okolo sta koncertů ročně, ale docela slušně se tím uživím. Do nedávna jsem skoro patnáct let nepsal písně, ale začal jsem znovu a napsal asi šedesát nových textů, ke kterým Láďa Veit udělal muziku. Tak vznikl nový repertoár romantických krajinomalebných písní, kterým říkám Akvarely. Kromě Akvarel pak taky pár dětských a politických písní.

Říká se o Vás, že jste skeptik a kritik poměrů. Potěšilo Vás vůbec něco za těch posledních dvacet let?

To je dost vyhraněná otázka, na kterou se nedá jednoduše odpovědět. Potěšením pro mne je určitě ta skutečnost, že jsme členy Evropské unie a že oficiálně patříme do Evropy a vůbec do svobodného světa. I když jsou u nás lidé – a to i vysoce postavení – kteří se tomuto začlenění brání.

Jak vidíte perspektivu?

Podle mne ta perspektiva je světlá, protože ten evropský vývoj je jasný. A i když na této společnosti pár politiků stále parazituje a tuto společnost vysávají, už ji naštěstí nemohou otočit jiným směrem.

Vladimír Rogl
28. 12. 2009, 12:40

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.