• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Luděk Švorc (fotograf):
Fotografuje ladné tvary žen i řeky Berounky

Vášní fotografa Luďka Švorce je rybaření. Foto Vladimíra Švorcová.

Do kouzelných míst na Berounce, kde spisovatel Ota Pavel kdysi prožil nejšťastnější období svého dětství i poslední léto před svou smrtí, se už několik desítiletí vrací umělecký fotograf a povídkář Luděk Švorc. Později koupil v Račicích nad Berounkou, kousek od Zbečna, chalupu a stal se z něj pravověrný rybář a říční tulák.

Řeka se stala pro Luďka Švorce nepřebernou studnicí inspirace. Poznal ji víc než dokonale a důvěrně zná i každý její kout ve všech čtyřech ročních obdobích. V ruce rybářský prut a na krku fotoaparát - tak ho znají lidé od řeky - vodáci, trempové a především rybáři.

Šestašedesátiletý Luděk Švorc uspořádal několik samostatných výstav fotografií v Čechách i v zahraničí a je autorem několika knih, které oslavují krásu našich řek a vyznávají autorův vztah k regionu, ve kterém žije. Patří k nim tituly Berounka, má láska, Řeky se rodí z krásna, Brdy poetické, Zapadlé oblázky a Kladno vzpomínek. S manželkou Vladimírou pak zcela nedávno vydal reprezentační obrazovou publikaci „České řeky a říčky“, o které lze bez nadsázky prohlásit, že slouží jako pozvánka k návštěvě našich nejkrásnějších míst.

Kdy jste začal fotit?

Fotografovat jsem začal v deseti letech bakelitovým fotoaparátem značky Pionýr.

Obrázky jste si vyvolával sám?

Sám. Nejdříve jsem zabral doma koupelnu, ale později jsem si udělal takovou malou temnou komoru na půdě. Mé počáteční fotografické pokusy byly odměněny několika pohlavky, protože jsem mámě zabavil polévkové talíře na vývojku a ustalovač. Ze začátku jsem dělal jen kontaktní kopie, ale později jsem si pořídil zvětšovák Opemus, na který jsem si vydělal během prázdnin prodejem jahod z naší zahrady.

Za co jste pak vyměnil toho svého Pionýra?

Měl jsem všechny možné dostupné fotoaparáty. Na špičkovou techniku jsem se nikdy nezmohl, protože jsem byl vždycky „chudej“ a chudej jsem i zůstal. Nehledě k tomu, že jsem vždycky své peníze nacpal právě do foťáků. Ty jsem měl různé, na kinofilm i velkoformátové, jako byl třeba Pentagon nebo Moskva.

Kdy jste přešel na barvu?

Někdy v roce padesát šest, ten rok už nevím přesně, ale myslím, že jsem byl prvním nebo zcela určitě mezi prvními, kdo ji dělal na Kladně. A to mi bylo teprve nějakých šestnáct roků. Dodnes se pamatuju, že tehdy před padesáti lety o „barvě“ byla u nás jenom jediná knížka, a to ještě v ruštině. V té knize byly recepty, podle kterých jsem míchal roztoky, ale musel jsem na motorce objíždět pomalu celý okres, protože v žádné drogerii nikdy neměli všechno, co jsem k té své alchymii potřeboval.

Poslední roky jste se věnoval fotografování přírody…

Za ta léta co fotografuji člověk vystřídá ledacos, ale fakt je, že fotografování přírody mne vzalo ze všeho nejvíc. Přestože fotografuji i na titulní stránky různých magazínů naše špičkové umělce, herce, zpěváky i baletky, tak nejvíce mi učarovaly české a moravské řeky. Nejvíc jsem se věnoval Berounce, protože tam mám chalupu. Řeku jsem za ta dlouhá léta prošel snad tisíckrát a po pěšinkách kolem ní bych mohl chodit se zavázanýma očima. Víte, ta místa musí přirůst k srdci každému, kdo se tam pohybuje a má jen trochu vnímavou a citlivou duši. Jsou tam krásná a romantická zákoutí a mimo sezónu je tam i nádherný klid. To kouzelné prostředí mne inspirovalo nejen k fotografování, ale také ke psaní rybářských povídek.

Fotografoval jste někdy akty?

Když jsem měl atelier, tak jsem fotografoval i akty.

Dá se žena přirovnat k řece?

Svým způsobem ano, protože jejich ladné tvary jsou si velmi podobné a blízké. Když řeka zatáčí a v krajině dělá obliny, tak se to dá krásně srovnat s ženskými boky či ňadry. Nehledě k tomu, že řeka má v sobě určitou poetiku stejně jako žena, je stejně zasněná, něžná, romantická nebo chcete-li i divoká. K řece i k ženě se musí přistupovat citlivě a ne vulgárně. Před časem jsem dokonce jednu kavárnu vyzdobil velkými zvětšeninami fotomontáží aktů s řekou. Pokud vím, tak tam visí dodnes.

Ještě mi řekněte, jak to bylo s Vaším rybařením ?

Začátky svého rybaření jsem popsal v jedné povídce v  knížce Zapadlé oblázky. Ryby jsem začal chytat hned po válce na Kačáku, kde si naši půjčili chatu. Nikdo mě to neučil, napíchl jsem na háček chleba. Nahodil a podařilo se mi nějaké ty plotice chytit. Pak jsme bydleli v Libušině na Janovce, kde byl takový bazén, do kterého jsem nejdříve vypustil z lahve od okurek ryby a pak jsem je chytal. Ty ryby nebraly, ale zato jsem si zasekl háček do oka, do bělma, a od té doby jsem rybařinou infikovaný.

Jaké jsou Vaše další plány?

Teď pracuju na třech věcech: v lednu budu mít výstavu v Malé galerii spořitelny na Kladně, kde by měl být současně i křest souboru velkoplošných fotografií řeky, kterou mi vydá světoznámý fotograf Karol Benický. Dále pak v grafickém studiu v Příbrami se zpracovává obrazová publikace Křivoklátsko. A koncem příštího roku by měla vyjít povídková knížka s názvem Stolová společnost, ve které jsou příběhy kladenských lékařů. Jejich příběhy se odehrávají na cestách i v hospodách – je to taková knížka ze života. 

Vladimír Rogl
20. 11. 2007, 18:48

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.