• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Barbora Janatková (kladenská herečka):
Bára přesedlala z koní na herecká prkna

Kladenská herečka Barbora Janatková ve své šatně. Foto Vladimír Rogl

Mladá sympatická herečka Středočeského divadla Kladno Barbora Janatková se narodila v Dunajské Stredě na Slovensku, ale převážnou část svého života prožila v Karlových Varech, kam se také ráda vrací. Přestože v kladenském divadle hraje teprve druhou sezónu, ztvárnila zde už několik pěkných rolí.

Narodila se ve znamení Panny a podle horoskopu jsou lidé zrození v tomto znamení velice chytří a dovední. Život berou z té praktické stránky, vidí vše zřetelně a střízlivě, jsou dochvilní, přesní a pořádní.

Sedí na Vás charakteristika tohoto horoskopu?

Do značné míry ano, protože je tam ta perfekcionalita, a tu asi v sobě mám. Myslím si, že pořádkumilovná opravdu jsem.

Je tedy pravda, že jste puntičkářka?

Malinko! Kdybych to přenesla na domácnost - tak mne vždycky napruží, když uklidím a přijde přítel, který ty uklizené věci zase rozhází. V práci to je jasné a dokonce bych řekla, že i důležité. Ačkoliv si zároveň říkám, že by bylo dobré alespoň někdy se od této vlastnosti trošičku oprostit.

Kdy jste se rozhodla stát se herečkou?

Ono to bylo trošku složitější, i když moje maminka byla herečka. Jako malinká jsem si vždycky říkala, že bych měla být něčím takovým, jako jsou rodiče – čili buď trenérka dostihových koní, jako tatínek, nebo herečka. To herectví se tehdy ode mne hodně vzdalovalo, protože jsem se hrozně styděla a říkala si, že v žádném případě nedokážu vstoupit na jeviště a tam dokonce hrát a mluvit. V pubertě se to nějak prolomilo, když jsem se začala učit básničky. Nakonec jsem se rozhodla zkusit udělat zkoušky na konzervatoř, které jsem k mé smůle neudělala a šla studovat střední pedagogickou školu.

Místo na jeviště jste se tedy po maturitě postavila na stupínek?

Kdepak! To už jsem věděla zcela určitě, že chci hrát a po maturitě jsem se dostala na DAMU. Ale i během studia pedagogické školy jsem měla možnost hrát v karlovarském divadélku Dagmar.

Takže přece jen nakonec zvítězil vliv maminky…

Myslím si, že zcela určitě.

Ani jste se ale nepochlubila, že za výrazné tvůrčí úspěchy během studia jste obdržela „Cenu Jiřího Adamíry“. Nebylo líto tatínkovi, že jste se nedala na koníčky?

Jak jsem už říkala, v rodině to bylo rozdělené. Zatímco maminka byla přes divadlo, tatínek mne vedl ke sportu. Závodně jsem plavala a dělala i akvabely. Tatínek byl v sedmém nebi, když viděl, že mne sport těší a že mám i nějaké úspěchy. S koňmi jsem se bohužel musela rozejít, protože se u mne projevila alergie.

Zůstala jste některému sportu věrná?

Díky příteli jsem začala hrát tenis. Přiznám se, že mně to vyhovuje, protože bych nemohla chodit s chlapem, který by žádným coulem nesportoval. Protože i přítel je herec (pozn. red.: pan Peter Vondráček), tak se v našem případě snoubí sport s uměním, a to mně vyhovuje.

Vy jste ale byla také skautka…

Ježíši, kde jste to vzal? Ano byla. A byl to opět tatínek, který mne ke skautingu přivedl. Myslím si, že mne skauting jako holku dost oslovil a také hned na prvním táboře jsem složila skautský slib. Těch táborů jsem pak absolvovala nejméně šest a skončila dokonce jako družinová rádkyně.

Předpokládám, že kromě slibu a nějakých odborek jste složila i prestižní skautskou zkoušku „Tři orlí péra“…

Asi Vás zklamu, protože ač jsem se dost snažila, tohle mi nějak nevyšlo. Hladovka – to šlo! Samotka – no taky! A dokonce mi málem vyšlo i mlčení, ale hodinu před vypršením čtvřiadvacetihodinové lhůty jsem se praštila a vykřikla „au“. Ze skautu mi kromě krásných vzpomínek zůstaly kamarádky a jedna zásada – alespoň jeden dobrý skutek denně!

Jak jste se dostala do Kladna?

Po skončení DAMU jsem potkala Štěpána Chaloupku, který měl do Kladna nastoupit jako umělecký šéf a nabídl mi angažmá. Přiznám se, že jsem tomu byla ráda, protože jsem netoužila být na volné noze. No a teď začínám druhou sezónu.

Jaká byla Vaše první role v Kladně?

První role? No, ze začátku to bylo spíš křoví, ale pak jsem si zahrála třebas i několik rolí ve hře „Lukrezia Borgia“ nebo Kitty v „Charlesově tetě“. Velmi ráda mám muzikály, ráda zpívám do mikrofonu, a proto Pandora v  „Tajném deníku Adriana Molea ve věku 13 a ¾“ je moje oblíbená hudební role. Hezká práce byla se Štěpánem Chaloupkou na roli Ofélie v „Hamletu“.

Říkala jste, že ráda zpíváte, ale vy také tančíte, ne?

Někdy ve čtrnácti jsem začala závodně stepovat a ve skupinovém stepu jsem byla dokonce mistryní republiky, ale to už je dávno. Teď ještě mám příležitost si zahrát a zazpívat v pražském divadle Fidlovačce v tanečním představení „Hledá se muž, značka: bohatý!“

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěla zahrát?

Protože se považuji stále za začínající herečku, tak si říkám, že si vlastně tu svou profesi teprve oťukávám. Zatím po nějaké konkrétní roli netoužím a pokorně čekám, že mne určitě nějaké potká.

Teď zkoušíte roli Mariany v Lakomci. Jaký je Váš vztah k penězům?

Myslím si, že velmi kladný. Je dobré, když jsou, ale člověk si musí nějak poradit, i když nejsou. Já to mám tak, že když se mně jich sejde víc, tak nechci, aby se rozkutálely, ale za Harpagona se určitě nepovažuji.

Herci oblastních divadel prý mívají do kapsy dost hluboko. Nesnažíte se proto proniknout třebas do televize?

Víte, že ani ne? I když jsem si zahrála v televizní inscenaci hry Hypnóza, a to dokonce s Viktorem Preissem. Víte, ono je tady práce dost i mimo vlastní hraní. Čeká nás divadelní ples a jiné věci. Nejsem taková ta dravkyně, který by obtelefonovávala castingy a hledala známosti. Tak to tedy ne! Ne, že bych nechtěla něčeho dosáhnout, ale zatím se nechávám životem unášet a nepřemýšlím příliš o tom, že bych třebas chtěla být slavná herečka. Jsem ráda, že na rozdíl o jiných kolegů z DAMU, kteří zůstali v Praze a nemají do čeho píchnout, dostávám v Kladně hezké role, a to zdaleka ne typu: „Paní, nesu vám psaní!“ Snad se divákům líbím.

Chcete něco vzkázat našim čtenářům?

Snad jedině to, aby k nám – do divadla, chodili rádi!

Děkuji za rozhovor!

Vladimír Rogl

Vladimír Rogl
06. 11. 2007, 18:45

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.