• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Režisér David Sís chtěl být původně elektrotechnikem

Režisér David Sís při natáčení televizního pořadu. Foto Vladimír Rogl

Doménou televizního režiséra Davida Síse je především režie přímých televizních přenosů. Z těch nejznámějších jsou to například sobotní Noci s Andělem nebo dnes už legendární X-Factor. David pochází z umělecké rodiny a dalo se proto předpokládat, že i on bude pokračovat ve stopách otce (režisér Vladimír Sís) či uměleckého všeuměla, kterým bezesporu je jeho bratr Petr.

Davida Síse se mi podařilo odchytit v divadle Hybernia o pauze při natáčení houslového koncertu.

Kdy jste se rozhodl pro uměleckou dráhu?

Já jsem poměrně dlouho váhal a vzdoroval, protože můj tatínek byl režisér a dobře jsem věděl, že toto povolání není žádný med. A proto jsem byl pevně rozhodnut, že já nikdy žádným umělcem nebudu. Samozřejmě, že nějaké odskoky byly, protože jsem v patnácti letech začal chodit do školy s Jáchymem Topolem a Filipem Topolem, se kterými jsme založili takový časopis, který se jmenoval Violit a Viograf - Viograf byl pro grafiky a Violit pro literáty. S tím souviselo i něco takového jako umělecké hnutí, které jsme nazvali Violismus. Po tolika letech je přímo fascinující se na to zpětně podívat, protože i v těch našich zelených patnácti letech to byl podobný okruh přispěvatelů jako později v Revolver-revue. Bylo to, myslím, velmi kvalitní podhoubí těchto zajímavých lidí. Současně jsem psal a vlastně to bylo takové psaní „do šuplíku“, protože jsem si stále říkal, že já nikdy nic takového jako je umění dělat nebudu.

Čím jste se tedy chtěl živit?

Tehdy jsem se rozhodl, že se stanu slavným elektrotechnikem, což se ale právě nevyvedlo, protože moje pokusy o studium elektrotechniky nedopadly zrovna dvakrát dobře. Proto jsem se nakonec z nějakých osobních důvodů rozhodl, že se budu věnovat chemii, do toho jsem se začal zabývat i astronomií a nějakými dalšími koníčky na Petřínské hvězdárně. Přitom je ale zajímavé, že jsem si současně natáčel filmy a myslel, že zůstanu jen takovým osvíceným amatérem. Půjčoval jsem si kameru Bolex a obesílal všelijaké soutěže jako byla Brněnská šestnáctka. Nakonec jsem se stal majitelem strašlivé sovětské kamery Krasnogorsk, která dokázala záludně zcela pocuchat natáčený film. Nicméně jsem s ní pár filmečků natočil a ve finále mi kuriosně pomohla dostat se na FAMU.

Takže jste filmařině přece jen neutekl. Jaká je dnes Vaše hlavní parketa ?

V současné době to bude nejspíš a natáčení nejrůznějších televizních pořadů pro nejrůznější televize. Já jsem sem přeskočil od dokumentů přes pořádání nějakých společenských akcí a od toho už byl jen krůček k těmto televizním záznamům a přímým televizním přenosům. Přímé přenosy se staly mou oblíbenou disciplínou, protože mám rád ten adrenalin, kdy člověk nemá nebo nesmí udělat žádnou chybu a pokud ji udělá, neměl by ji divák vůbec postřehnout. Ty přímé přenosy jsou fascinující disciplína. Rád dělám to, aby vše fungovalo v reálném čase a divák z toho měl maximální zážitek. Těch přenosů bylo relativně hodně. Patří k nim například pořady – Největší Čech nebo největší projekt, jako byl X-Factor, což je něco podobného jako Superstar. Rozdíl byl v tom, že u nás soutěžili i starší zpěváci nebo vokální skupiny. Dělal jsem také asi 150 přenosů sobotních Nocí s Andělem, které teď bohužel končí. Každým dalším přenosem člověk nabývá na zkušenostech.

A což takhle hrané filmy?

Postupem času jsem si začal říkat, že bych se měl vrátit k hrané tvorbě, kterou jsem na FAMU vystudoval a absolvoval filmem Malčik, který později dostal hlavní cenu na festivalu v Kobe v Japonsku. To jsem ještě natočil i film Hatrick, který také dostal cenu – tentokrát pro změnu ve Francii. Proto někdy před deseti lety jsem v televizi udělal takovou zvláštní inscenaci s názvem Causa Kain. Toto biblické téma, ve kterém hrál Ondra Vetchý, jsme natáčeli v bývalém kaolinovém lomu, který připomínal krajinu v Izraeli. Bylo to podobenství o tom, jak se Kain dostavil k soudu, kde žaluje Boha, že to, co spáchal, provedl vlastně na jeho přání a pod jeho patronací a že by měl vlastně být odškodněn, protože zabil bratra Ábela proti své vůli. Mockrát jsem si na to vzpomněl i v současnosti, kdy řada teroristických činů je omlouvána právě podobnými argumenty.

Poslední dobou vedle těch přímých přenosů nejrůznějších akcí dělám krátké povídky, které se jmenují Trapasy. Je to něco podobného jako Bakaláři, ale snažíme se o to, aby to bylo lehce inteligentnější. Jsou to divácké příběhy, které diváci posílají do České televize, my je zpracováváme, obsazujeme herci a snažíme se je v daném finančním limitu natočit. Jsou to tedy takové jednoduché hrané útvary, nicméně si myslím, že jsou docela milé, což potvrzuje i divácký ohlas a úspěch.

Máte nějaké vzory?

Těch vzorů je spousta. Z těch zesnulých jsou to nejrůznější světové režiséři, které jsem obdivoval jako velké ikony. Byl to například Orson Welles nebo Andrej Tarkovskij a z českých to je můj profesor z FAMU Jiří Svoboda, což je jeden z nejlepších dramaturgů, scénáristů a také režisérů, které jsem v životě potkal.

Váš otec natáčel filmy ve východní Asii. Navštívil jste i Vy tyto exotické kraje?

Já jsem se už trochu snažil pokračovat a ty destinace, ve kterých byl můj otec – t.j. Indonésie, Malajsie, Laos, Thajsko, Čína či Tibet, jsem všechny pojezdil. V roce 2000 jsem se rovněž vydal po jeho stopách a projel přes Indii a celou Čínu až do srdce Tibetu. Cestou jsem prodělal několik zajímavých střetů třeba s čínskou lidovou armádou a vůbec tou policejní mocí, takže to bylo docela komické, když mne na dva dny zabásli. Dodnes nevím proč, protože jsem jim moc dobře nerozuměl. Můj otec točil cestovatelské dokumenty a já stejně jako on teď točím pro Českou televizi sérii, která se jmenuje „Na cestě“. To je série, kterou jsem s přáteli vymyslel a na které spolupracuje řada dalších režisérů, protože musíme natočit během roku asi 50 dílů.

Spolupracujete s bratrem?

S bratrem spolupracujeme velmi úzce, protože čím jsme starší, tím víc si chybíme. Hrozně bych chtěl, aby se brácha vrátil a on mne zase láká, abych zkusil žít ve Spojených státech, kde on úspěšně zakotvil. Nicméně každý rok vznikne nějaký náš společný projekt - většinou on zavolá a nabídne nějaký námět, který postupně vycelizujeme a vydestilujeme až do konečné podoby – třebas v angličtině. Už dříve jsme spolu udělali dokumentární film o Eskymo Welzlovi. Tehdy jsem si splnil své trempské sny, protože jsem navštívil místa na dálném severu, viděl Yukon a vůbec - bylo to senzační.

Jaké máte další plány?

I na těch spolupracuji opět s bratrem. Bude to rozsáhlý dokument o Janu Amosovi Komenském, ve kterém se pokusíme jeho exilovou cestu zopakovat a současně se chceme podívat na zoubek odkazu tohoto učitele národů, protože všichni o něm rádi mluví, ale nic pro naplnění jeho odkazu nedělají. A ještě chceme spáchat animovaný film na motivy Petrovy knížky Zeď.

Vladimír Rogl
20. 11. 2009, 20:15

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.