• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Karol Benický (fotograf):
Je grófem života a fotografie

„Gróf“ Karol Benický na vernisáži v galerii Miro. Foto Jaroslav Kňap.

Jen málokterý umělec se může pochlubit takovým množstvím úspěšných publikací a výstav po celém světě, jako fotograf Karol Benický. Tento slovenský fotograf – rodák z Banskej Bystrice, žije od počátku devadesátých let v Praze a patří k nejznámějším celebritám pražského kulturního a uměleckého života. Je organizátorem i tradičního mezinárodního knižního majálesu, který se v Praze koná od poloviny devadesátých let.

Říká-li se, že fotograf mění pohyb života na klid formy, pak Benický dokázal nemožné, protože jeho fotografie nejenže dokumentují krásu měst, historie či přírody, ale přímo pulsují pohybem a životem. Vnímavému člověku, který se na Benického fotografie dívá, se mění zdánlivě statické obrazy na pohyb a rytmus života. K fotografování přivedl i svého (nedávno zesnulého) syna Matúše, se kterým vytvořili dokonale sehranou uměleckou „dvojku“ a celá řada významných publikací je jejich společným dílem. Jeho snímky znají v celém světě (vystavoval v Paříži, v New Yorku, ve Vídni i jinde) a také byl mnohokrát doma i ve světě oceněn – m.j. je nositelem i prestižní ceny Evropské unie umění za uměleckou tvorbu.

Při cestě za svými fotoúlovky navštívil přes padesát zemí, včetně těch nejvzdálenějších a nejexotičtějších, a ve svém fotoarchívu uchovává přes milion negativů. O jeho všestrannosti svědčí nejen krásné fotopublikace měst (například Prahy), uměleckých památek, ale i fotografie prostých lidí nebo zvířat. Jeho poslední publikací, na které ještě spolupracoval také jeho syn Matúš, je výpravná kniha „Lidé lidem“.

Můžete mi říci jak tato kniha vznikala?

Víte, to je dost těžké, protože nese sebou stopy našeho smutku, nostalgie a velkého žalu celé naší rodiny a přátel. Přestože náhlá rána osudu krutě zasáhla naše srdce, pokoušíme se hledat a najít cestu z bludného kruhu nicoty. Důkazem toho je proto i tato kniha plná lásky a naděje, že dobrý člověk ještě žije.

Jste silný člověk …

Rád bych jím byl. Člověk si nevybírá osud, ale osud si vybírá člověka.

A může ho člověk nějak ovlivnit?

To je otázka k zamyšlení, ale dalo by se říci, že my - lidé této planety, držíme zatím v rukou opratě své existence a budoucnosti. Navzdory podobným tragédiím, jaká postihla nás, navzdory vojnám, ozónovým dírám, tsunami, epidemiím, hladu, a tak dále. A právě o tom a o naší společné šanci a naději je publikace „Lidé lidem“.

Nevěděl jsem, že jste i filozof…

Staří řečtí filozofové nalézali tajemství vzniku a existence světa v základních živlech – zemi, ohni, vodě a vzduchu. Já jsem přesvědčen, že k tomu nutně patří i pátý článek, a to je člověk.

Jakým lidem dáváte při fotografování přednost?

Kolem roku 1970 jsem jako začínající banskobystrický redaktor začal v přirozené jednotě s krajinou fotografovat tehdejší slovenskou vesnici a její život. Pronikal jsem do těžkého života lidí na horských samotách a poznával je při práci i zábavě. Snažil jsem se svými fotografiemi vyprávět o člověku bez přikrašlování a bez patosu, abychom tak měli k sobě blíž, aby byl svět lidštější. Známý americký fotograf a průkopník moderního umění Edward Steichen kdysi řekl, že posláním fotografie je představit člověka člověku, aby lépe pochopil sám sebe. A to je nejsložitější věc na světě. No a když jsem se dostal do světa, zjistil jsem, že všude žijí lidé s podobnými starostmi i radostmi, jako u nás. A je úplně jedno, jestli je to na liduprázdné stepi nebo v přelidněném čínském velkoměstě, světové metropoli na Seině nebo na detvanské samotě, kde lišky dávají dobrou noc.

Jak se tak ale dívám na Vaše snímky, tak z lidí stejně nejraději fotíte ženy. Čím to je?

Asi proto, že ženy patří k té krásnější polovině lidstva. Pěkné ženy mám rád a rád je i fotím. Jsem zkušený chlapík a na svých cestách jsem poznal krásné Kubánky, Mexičanky, Tahiťanky, Řekyně i Číňanky!
Jak se takové ženy fotí?

Jak které a jak kde. Fotograf musí mít v sobě určitou dávku i drzosti a nesmí se bát, protože kdybych se příliš ostýchal, tak nevyfotím nic. Dokážu se domluvit s každým a také všechno nakonec nafotit. Nejsložitější to je samozřejmě v arabských zemích, kde například v Kuvajtu se některé ženy k  fotografování přesvědčit opravdu nedaly, což bylo svým způsobem až legrační, zvláště když byly celé zahalené, a z pod šátku jim koukaly akorát brýle. Nebo Číňanky, o kterých panuje představa, že jsou malé a nevzhledné. Není to pravda. Naopak, jsou krásné a navíc se dnes i nádherně oblékají. Ta nová generace Číňanek - sytých a dobře oblečených, dosud neokoukaných, má něco do sebe. Na jedné slavnosti jsem viděl pochodovat desítky tisíc děvčat - jedna jako druhá a přesto jedna krásnější než druhá. Paráda! Doslova jsem měl oči na vrch hlavy. Ale přesto všechno si stejně myslím, že nejhezčí na světě jsou ty naše „baby!“

Náš společný přítel Pepík Fousek říká, že nejkrásnější tvary na světě mají kromě žen a lodí taky koně. Co Vy na to?

Snad jen to, že má pravdu! Stejně jako lidi fotografuji velmi rád i zvířata, zvláště koně. To je moje věčné téma! Při pořizování fotek pro knihu „Veličenstvo kůň“ jsme se synem za koníčky procestovali 45 států světa. A ty nejkrásnější koně jsme potkali v Mongolsku, Číně, Kanadě, USA a na Blízkém Východě. V Jordánsku a v Kuvajtu jsem měl to štěstí, že jsem mohl nahlédnout do stájí různých šejků z nejvyšších společenských vrstev a dokonce mne nechali fotografovat koně samotného jordánského krále. Zde má ušlechtilý kůň někdy dokonce přednost i před ženou a je to vidět i na vybavení stájí, které bývají někdy honosnější než harémy. A stejný problém je do těchto přísně utajených zařízení vniknout.

Za lidmi vlastně jezdíte po celém světě. Považujete se víc za fotografa nebo cestovatele?

To se vzájemně prolíná. Většinu času jsem opravdu v neustálém pohybu, protože cestování mne stále vzrušuje a stále hledám něco nového, abych to zachytil objektivem svého fotoaparátu. Čas od času však mívám období, kdy rád ležím doma a poslouchám vážnou hudbu. Možná je to něco jako regenerace opotřebovaného materiálu. Ale nikdy to nevydržím dlouho, protože já jsem, jak o mně říkají přátelé, takový nespoutaný živel, který dlouho nevydrží na jednom místě. Doopravdy lenošit snad vůbec neumím a moje žena Eva se mnou dokonce nerada jezdí na dovolenou, protože prý chvíli neposedím.

Před mnoha lety jsme se synem Matúšem vydali na trnitou, ale vášnivou cestu za lidmi světa, protože umělec potřebuje odběratele citů, jinak by mu puklo srdce. A právě proto po Matúšově odchodu musím a chci pokračovat!

V průběhu našeho rozhovoru jsem Vám řekl, že jste silný člověk. Rád bych to doplnil i slovy básníka Jana Vodňanského, který Vás označil za skutečného „grófa“ života a fotografie.

Vladimír Rogl
09. 10. 2007, 18:41

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.