• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Z dětské „hvězdy“ se stal režisérem

Režisér a herec Ondřej Kepka. Foto Vladimír Rogl

Jako malý kluk zazářil Ondřej Kepka před třiceti lety v pohádkovém příběhu Arabela v roli Honzíka. Jelikož ho přitahovala i práce režiséra, vystudoval nejen herectví na DAMU, ale současně i režii na FAMU. Dnes má na svém uměleckém kontě nejen řadu hereckých rolí, ale působí rovněž jako režisér a scenárista, jehož tvorba byla už několikrát oceněna prestižními cenami.

Ondřej Kepka dnes působí převážně v České televizi, pro kterou natočil několik dokumentárních filmů, detektivních příběhů, komedií a pohádek. V současnosti Česká televize uvádí magazín ZOOM, určený filmovým amatérům, ve kterém se Kepka prezentuje nejen jako režisér a spoluautor pořadu, ale rovněž jako jeho moderátor. Na podzim uvede ČT1 i jeho nejnovější komedii Bekyně mniška.

Když se podívám na Vaše webové stránky, nestačím se divit, co všechno stihnete. Herec, režisér, fotograf, scénárista – co je Vám z těchto disciplín nejbližší?

V současné době mi je asi nejbližší syntetická režie. Myslím, že úplně ideální roviny se mi podařilo dosáhnout v magazínu ZOOM, který dělám pro Českou televizi a kde mohu plně uplatnit i celkový autorský pohled, protože si tu věc napíšu, zrežíruju a nakonec i moderuju. Nechci si hrát na nějakého všeuměla, ale když je to téma, kterému rozumím – a to je v případě ZOOMu právě téma amatérského filmu, je to úžasná kombinace, protože vím, co chci říci. Nejdříve si vše vymyslet, připravit, zrealizovat a ještě mít tu možnost to sdělit posluchačům. To je tedy přímo ideální rovina, kde mohu navíc uplatnit i své herecké kořeny. Pořad Zoom je určen pro začínající filmaře, ke kterým mám velmi vstřícný vztah, protože sám jsem jako filmový amatér začínal. Vždyť i takové rodinné snímky z dovolené se dají dělat dobře stejně tak jako špatně.

Vraťme se však k Vaší hlavní činnosti – a to režii, protože i tam je ta škála opravdu pestrá. Který žánr preferujete?

Kdysi jsem svému učiteli Dušanu Kleinovi napsal, že chci točit psychologické detektivky a dodnes si myslím, že je to můj žánr, protože rád pracuji s herci a stavím charaktery postav. Mým cílem jsou psychologické filmy okořeněné detektivním prostředím, ale poslední dobou dostávám od České televize více příležitostí ke komediím. Ona je to tak trošku taková náhoda, protože se mi první komedie povedla a od té doby mne zařadili do této kategorie. Prostě situaci beru tak, že Česká televize mne zařadila trošičku jinam, než bych chtěl a to je možná takové moje bolavé místo. Já jsem vsadil na Českou televizi v domnění, že mně bude hodně věrná a já jí, kdežto ona se ke mně trošku zachovala spíš jako macecha. Nechci si nijak stěžovat, protože práce mám zaplať Pán Bůh dost, ale těch nabídek ze strany televize v tomto žánru moc nepřišlo, a tak místo k detektivkám, ke kterým mám nejblíže, točím  pohádky a komedie. Tím ale tyto žánry nesnižuji a netvrdím, že jsou něco míň než detektivka.

Několik roků po sobě jste se prezentoval televizními vánočními pohádkami. Co Vás k nim vedlo – vzpomínky z dětství?

K pohádkám jsem přistupoval jako ke každé práci, o které si myslím, že stojí za to, ale nebyly to vzpomínky na dětství, protože já jsem v dětství moc pohádkami nežil. Jako dětský herec jsem točil tzv. filmy pro mládež, které se dnes už vůbec netočí, ale to nebyly pohádky. Vlastně jediná pohádka, ve které jsem účinkoval, byla Arabela. Ani jsem pohádky příliš neprožíval – doma jsem poslouchal různé věci a četl různé knížky Mayovského a Verneovského typu, ale pohádkám jsem moc nedal. Samozřejmě, že mně rodiče pohádky vyprávěli, a to i takové, které nikde nebyly zaznamenány, jako třeba pohádka o velkém jeřábu, který pomohl najít Honzíkovi cestu z lesa ven.

Jako autor a scénárista jste se podílel i na několika povídkových filmech. Kam chodíte na náměty?

Často se inspiruji nějakou příhodou. Inspirace je schopnost kombinovat. Dušan Klein kdysi řekl, že scénář se musí psát tak, co by se stalo, když... To znamená, že si řeknete - tam sedí dva v hospodě a co by se stalo, když ten jeden dostane například zkažené jídlo. Jak bude reagovat?! A tak vzniká nějaká zápletka. Tohle nedokážu racionálně nějak popsat. Rozhodně to není tak, že bych se vydal někam do lesa a začal přemýšlet o nápadech. Je to vždycky nějaký moment, který vás jakoby osloví.

Tohle mi tak trochu připomíná Povídky Karla Čapka...

Vidíte, k těm bych se velice rád také dostal a některou z nich natočil. Rád bych se popral s těmi, které sice nemají přímo detektivní rámec a nemají ani dramatickou zápletku, ale jsou filozoficko-úvahové, jako třeba „Muž, který nemohl spát“ nebo „Poslední věci člověka“. To jsou věci, které se povedou jen málokomu.

Pokud vím, tak Karlu Čapkovi se věnujete i ve své tvorbě dokumentární...

Ano, dokument o Karlu Čapkovi běžel v prosinci k sedmdesátiletému výročí jeho úmrtí. Mně se tak završila i určitá etapa, kterou jsem chtěl Karlu Čapkovi věnovat. Chci v tom samozřejmě pokračovat dál a chci natočit dokument i o Josefu Čapkovi.

Režírujete kromě filmů stále i v divadle?

Neuvěřitelné bylo, že jsem kdysi začal režií operety Bocaccio v Plzni a trochu mne láká i muzikál, ovšem daleko bližší mi je činohra a v současnosti mám dokonce nabídku ze dvou pražských divadel.

Jak často se dostanete na druhou stranu kamery – tedy jako herec?

Málo, a přiznám se, že mne to docela i mrzí. Samozřejmě, že bych chtěl, ale s tím já toho moc neudělám, a ti, kteří by udělat mohli, si možná myslí, že by mne to už tak nebavilo. Možná jednou v budoucnosti si něco napíšu, zrežíruju a zahraju i velkou roli. Teď se trochu mohu realizovat v pořadu Zoom, kde jsem odmoderoval už stovky minut. Je to něco jiného než herectví, ale současně to je obrovská škola a velký trénink. Mluvit a hrát si s kamerou. Pokud se týká moderování, tak já si na nic nehraju, ale dělám to tak, jak si myslím, že by se to mělo dělat. Dělám to energicky, abych nepůsobil jako uspávač hadů. Určité řemeslné předpoklady mám, umím mluvit a dbám i na to, jak jsem oblečený, protože na to se hodně zapomíná. Zatím jsem v každém díle měl něco jiného na sobě a protože těch dílů má být třiatřicet, začíná to být složité. Moderování je určité řemeslo, které by se mělo vyvíjet. My bychom se vůbec měli vracet k řemeslu a profesionalitě. Moderátor by měl slušně vypadat, dobře a srozumitelně mluvit, rozumět tomu, co říká a umět to divákům sdělit. Jeden díl ZOOMu chci proto věnovat právě moderování.

Na podzim oslavíte čtyřicátiny a je za Vámi vidět kus práce. Jste sám se sebou spokojen?

Přiznám se, že potřebuji, pokud možno v dohledné době, natočit „biograf“, který by šel do kin. Tím bych si splnil takovou tu poslední metu. Práce pro televizi mne sice strašně baví, ale její dopad na diváka a na odbornou veřejnost není až tak efektní jako u filmů, které jdou do kin. Někdy je to až nespravedlivé, protože je celá řada televizních filmů, které jsou lepší než filmy, které jdou do kin . Vypadá to tak, že to, co jde do kin, je to pravé umění, kdežto to, co je v televizi, je spotřební. Hluboce s tím nesouhlasím, ale taková je – někdy povrchní – doba. Takže mým cílem je natočit „biograf“.

Vaše maminka (pozn. red.: herečka Gabriela Vránová) si nedávno posteskla, že by se ráda dočkala vnoučat? Můžete nám prozradit, zda máte čas i na tuto stránku života?

Myslím si, že i na tuto stránku života si člověk musí najít čas a řeči, že nemá čas, jsou jen výmluvou. Je pravda, že moje profese příliš vztahům neprospívá. Já jsem zažil krásný vztah s Andreou Kalivodovou, který bohužel skončil. Byl to velice silný vztah, který mi hodně dal a dokonce se už schylovalo i ke svatbě. Teď teprve uvidím, jak život půjde dál.

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Rogl
26. 05. 2009, 11:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.