• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Tomáš Kaucký splácí dluh vůči veteránům II. sv. války

Na schodech Gymnázia V. B. Třebízského ve Slaném. Foto Vladimír Rogl

Režisér dokumentárních filmů Tomáš Kaucký je tvůrce celé řady televizních pořadů. Vedle dokumentů s historickou a armádní tématikou se zaměřuje na reportáže z domovů důchodců a středisek, nejrůznějších seniorských aktivit nebo reportážemi o charitativní činnosti. Spolupodílel se též na cyklu České televize Náš venkov a 17 let působil i v rozhlase.

Tomáš Kaucký za svou práci získal i řadu našich i mezinárodních ocenění a letos v dubnu jsme ho mohli potkat jako hosta i na festivalu amatérských filmů Slanfest ve Slaném.

Co Vás přivedlo do Slaného?

Spíš jste se měl zeptat kdo. Jsou to kamarádi, jako například Jarda Hložek nebo Standa Berkovec. Jinak ale ke Slanému chovám hluboké city, neboť jezdím do vinárny „U hrušky“ na jídlo k Jirkovi Zímovi a delší dobu navštěvuji i Dividýlko.

Nevypomáháte jim?

Ne, ne, protože oni mají velmi malou scénu a já se svou figurou bych se na to jejich jeviště ani nevešel. Ale teď vážně, i když jsem chtěl dělat odjakživa filmařinu, tak jsem vystudoval DAMU a nějaký ten pátek jsem v divadle režíroval. Ostatně, když je šance, tak si „zarežíruji“ dodneška. Kluci z Dividýlka jsou prostě výborní.

Vy ovšem točíte filmy – jaké nejraději a nejčastěji?

Válka – cestování - historie. To jsou tři hlavní oblasti, které mne provázejí po celý můj profesní život. Za nejzajímavější považuji filmy, které člověk dělá z toho důvodu, že se musí pídit po nových informacích, pátrat po svědcích, pamětnících, hledat v muzeích, archívech i v terénu. A když pak objeví nějaké nové věci, tak o to je to lepší.

Co zajímavého jste natáčel v poslední době?

Z oblasti historie to byl hodinový film „Kořist jménem královny“, který vzbudil dost velký rozruch, protože pojednával o tom, jak nám Švédové ukradli část rudolfínských sbírek na popud královny Kristýny. To byla taková velice příjemná záležitost, i když poněkud dobrodružná - zvláště ve Švédsku, kde vznikaly různé všelijaké kličky, protože nás nechtěli leckams pouštět, nebo nám nechtěli dovolit točit. To je taková ta moje tvorba historická, která mne velmi zajímá, protože v té naší historii se toho dá ještě hodně objevit a prozkoumat.

Druhá věc se týká poněkud novější historie, a tou je druhá světová válka. Cítil jsem takový určitý dluh, i když se o tom hodně mluví, myslím o veteránech, kteří za tuto republiku nasazovali doslova krk. Jednotky československé zahraniční armády bojovaly především v Polsku, Francii, Velké Británii, severní Africe, na Středním východě a v SSSR. Myslím si, že o této době nebylo vše správně řečeno a tento dluh jsem se svým skromným dílem snažil alespoň částečně splatit. Pokusil jsem se proto udělat takovou trilogii, která se dotýká právě takových těch nejvýznamnějších věcí – dva už byli odvysílané a třetí je v dokončovačce.

Ten první byli „Muži od Dunkerque“, který pojednával o naší obrněné brigádě na severu Francie, a pak to byla „Pravda utopená v blátě“, týkající se bojů na Dukle. O této události toho bylo už natočeno spousty, ale my jsem opět objevili některé nové dosud neznámé věci. Teď dokončujeme „Tobruk“. Tyto tři oblasti jsou podle mne jedny z klíčových momentů pro poznání našeho zahraničního odboje, protože tam se bojovalo v zasazení do armádních komplexů opravdu na „plné pecky“.

Inspiroval jste se nebo spolupracoval s Vaším kolegou režisérem Marhoulem, který o Tobruku točil hraný film?

To byla jen náhoda, že jsme oba měli přibližně ve stejnou dobu podobný nápad. Ovšem s tím rozdílem, že zatímco on točil hraný film, já se zaměřil na čistý dokument. Skutečností ale je, že jsme si nekonkurovali a dokonce pár informací navzájem vyměnili, což bylo svým způsobem prospěšné pro oba a hlavně pro naše filmy.

Ještě jste se nezmínil o tom „cestování“...

Cestování mne baví samo o sobě a z této mé vášně vznikl další film, který byl v televizi už uveden 18x. A to je film „Po stopách Dr. Emila Holuba“. Film se natáčel v jižní Africe, kde jsme opět objevili  některé zajímavé informace, které až doposud známé nebyly. Jen málokdo ví, že se Dr. Holub například ucházel o post velvyslance Rakouska-Uherska v jižní Africe, atp. Takové natáčení je velmi zajímavé jak po faktografické, tak i obrazové stránce, protože natáčet v Africe je vždycky záležitost nadmíru zajímavá sama o sobě. Pochopitelně, že věcí, které by se vázaly přímo k osobě Emila Holuba už tam tolik už není. V Africe jsem byl i předloni a natočil jsem tam dokument o česko-zambijské nemocnici a životě v Zambii „Kolik šancí, tolik životů“. Tato země má deset milionů obyvatel a z toho 6 milionů je HIV pozitivních, takže tam jsou velké sociální problémy, protože společnost musí do sebe vstřebat ty obrovské spousty sirotků. Nám se to povedlo udělat jako příběh zahraný tak trochu „na city“ - možná až poeticky.

Afrika je naprosto nádherná, loni jsem tam byl už potřetí a natočil jsem tam film, který teprve teď začínám zpracovávat.

Jak se bude jmenovat?

To ještě nevím.

Co říkáte těmto mladým nadšencům, kteří zde ve Slaném předvádí svou filmovou tvorbu?

Zaplať Pánbů za ně! Zatímco v Dividýlku jsou to, bez urážky, už staří „páprdové“, tady nám roste nové umělecké a kulturní podhoubí . V každém případě je tady na co navazovat.

Vladimír Rogl
23. 06. 2009, 21:00

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.