• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jiří Štědroň působí na různých scénách bezmála půl století

Zpěvák, herec a textař Jiří Štědroň. Foto Vladimír Rogl

K nejznámějším zpěvákům sedmdesátých a osmdesátých let patřil absolvent brněnské JAMU Jiří Štědroň, který na sebe upozornil v několika televizních inscenacích, zvláště pak v úspěšné televizní pohádce Popelka. Přes tyto nesporné herecké úspěchy však u něj nakonec ale zvítězil zpěv.

První písničku pro rozhlas natočil s orchestrem Gustava Broma a zpíval i s orchestry Karla Vlacha, Josefa Vobruby nebo Václava Hybše. K jeho slavným hitům patřila například Belinda od Chrise Andrewse, Jdi spát, Vlaky, Neklidné srdce či Butterfly. Nebo Barbara. Je autorem i celé řady textů a spolupracoval mj. se skladateli Jaromírem Klempířem, Jindřichem Brabcem či Janem Spáleným. Patřil k nejprodávanějším československým interpretům a jeho desky se doslova rozkutálely k fanouškům a zvláště fanynkám po celé republice.

V devadesátých letech jste se ale jako umělec na několik roků odmlčel. Co Vás k tomu vedlo a co jste v té době dělal?

Vedla mě touha zkusit si něco nového, možná i trochu zbohatnout. Bylo najednou tolik možností… Převážně jsem se snažil podnikat. Nejprve ve skle a později v reklamní branži.

Měl jste možnost i v této manažérské roli uplatnit své umělecké, zpěvácké, textařské či herecké schopnosti uplatnit?

Minimálně. Vedení týmů, ať už kreativního nebo produkčně exekutivního se v rámci reklamní kampaně dá snad trochu srovnat s prací režiséra, ale ne do důsledků. Napsal jsem ovšem aspoň pár reklamních písniček.

Jaký byl Vás návrat do „šoubyznysu“? Kde jste zakotvil? A s jakým úspěchem?

Začal jsem před deseti léty velmi skromně, malou roličkou v muzikálu Viktor – Viktoria v Karlíně, byl jsem s Hudebním divadlem ještě v roce 2002 na krásném turné v Japonsku, ale velmi záhy jsem začal hrát i v Semaforu a jsem v něm dodnes.

Našli si Vás posluchači a diváci z dob Vaší největší slávy – řekněme ze sedmdesátých a osmdesátých let?

Nevím, někteří mí posluchači z dřívějška snad i uvítali, že jsem se vrátil. Ale jelikož jim přibyla léta, stejně jako mně, neujišťujeme se už o vzájemné přízni nijak hystericky. Ale podporu dost často cítím. A děkuju za ni.

Z Karlínského hudebního divadla jste přešel do Semaforu, kde působíte bezmála deset let. Jak se v něm cítíte?

Semafor je divadlo mladé, po Jiřím Suchém jsem tu daleko nejstarší člen. Cítím se tu ovšem moc dobře. Jiřímu Suchému jsem nadosmrti vděčný, že měl odvahu přidělit mi komické i záporné role a že zatím nedává najevo, že by s tím chtěl přestat.

V kterých hrách tam hrajete a zpíváte? V jakých rolích?

Měl jsem možnost uvést v Semaforu dokonce i vlastní hru (Ten čtvrtek platí), kterou jsem sám režíroval a opatřil texty a hudbou. Jinak hraju prakticky ve všem, co momentálně dáváme, nejhezčí jsou asi Kytice, Já jsem otec Bemle a já matka Žemle, Šlitr s námi (a zlý pryč) a Život je náhoda v obnošený vestě.

S určitou přestávkou působíte na nejrůznějších scénách a pódiích bezmála půl století. Zkoušel jste někdy bilancovat? Nechystáte se napsat „paměti“?

Bilancuju průběžně, ale paměti psát nehodlám, byť jakési nabídky se už objevily. Principiálně se mi to nějak příčí. Ale pokud jde o psaní, v listopadu mi Naše vojsko vydalo knížku povídek Snad jsem zas tolik neřekl. Psaní je zábava jako málokterá jiná. Teď ještě, aby to lidi četli…

Které období považujete za nejúspěšnější a nejšťastnější?

Žiju rád teď. Dokud mi jakž takž slouží zdraví (spěchám zaťukat na dřevo), mám hodnou ženu, práci a přátele.

Hodně jste též cestoval. Které země jste během své hudební kariéry navštívil a jací tam byli posluchači ?

Sjezdil jsem řadu zemí, ale nejradši jsem vždycky zpíval tady, v Česku. Jsem ve své produkci hodně vázán na rodný jazyk, asi to bude hlavně tím.

Vzpomenete si i na svou roli prince z první televizní Popelky?

Na Popelku si pochopitelně občas vzpomenu, přesněji řečeno: je mi připomenuta. Je to na jedné straně smůla, že si lidé nepamatují na tento vlastně původně nepodstatný střípek mého snažení, ale na straně druhé, zaplaťpánbůh, že si pamatují aspoň něco.

Pamětníci ani po letech nezapomínají na Vaši Belindu, Neklidné srdce nebo Vlaky. Kterou píseň jste měl nejraději Vy osobně?

S písničkami je to podobně. Belinda, Vlaky, Džulija, Guantanamera, Barbara byly svého času hodně slyšet a mají úspěch, i když je „dám“ dneska, ale loni na podzim, když se v rámci supraphonské „Galerie popmusic“ připravovalo moje CD, znovuobjevil jsem spoustu, no spoustu, určitě desítky dalších písniček, na které se zapomnělo…

Kolik jste natočil desek (jak těch vinylových tak CD) ?

Kolik desek jsem natočil spočítáno nemám. Ani je všecky nevlastním. Myslím, že žít se má dopředu.

Pokud vím, tak Váš otec Vás jako kluka k muzice vedl. Máte i Vy v rodině své následovníky?

Tohle je moje citlivé místo. Závidím kolegům, kteří mají pokračovatele v rodině. Mně se to nepovedlo.

Jaké máte - nejen v novém roce - další plány?

Plány by byly, ale jsem opatrný v jejich vyhlašování. Snad okolnosti dovolí a něco si ještě zahraju (třeba i v televizi – Nova mě nedávno příjemně překvapila, že mi svěřila roli v Ordinaci v růžové zahradě, to bylo opravdu nečekané a příjemné), zazpívám i napíšu. V únoru mě čeká premiéra v Semaforu (Uteklo to jako H2O) a vyjde-li to časově, chystám se k hostování ve Studiu Ypsilon ve hře TGM. Už jsme začali zkoušet v říjnu, ale z technických důvodů jsme další zkoušky odložili. Asi na jaro.

Máte nějaký vzkaz pro čtenáře a diváky?

Nic zvláštního svým potenciálním divákům, posluchačům a čtenářům nevzkážu. Snad jen poděkuju za dlouholetou přízeň. Pokud se někde naše cesty zkříží, bude mi potěšením.

Vladimír Rogl
19. 01. 2010, 08:08

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.