• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Alfréd Strejček (recitátor):
Známý recitátor zápasil s obrovskou krajtou

Alfred Strejček při přípravě svého pořadu o Husovi. Foto Vladimír Rogl

Jedním z neúnavných propagátorů a šiřitelů našeho kulturního dědictví je herec, recitátor i scénárista svých uměleckých projektů - Alfred Strejček, který vystudoval herectví na brněnské JAMU a působil v řadě pražských i mimopražských divadel.

Alfred Strejček patří mezi špičkové interprety poezie a prózy a jako několikanásobný laureát soutěží profesionálních umělců přednáší nejen v češtině, ale i v latině, angličtině, němčině či španělštině. Moderuje hudební pořady v České televizi a v Českém rozhlase. Je stálým hostem Lyry Pragensis a Violy.

K těm nejproslulejším pořadům, se kterými jezdíte po celém světě, patří pořad „Vivat Comenius“. Co mi o něm řeknete?

Tento pořad je mi velmi blízký a vznikl na počest Jana Ámose Komenského. Mohl bych se pochlubit, že společně se Štěpánem Rakem jsme s tímto pořadem vystoupili na více než šesti stovkách koncertů ve třiceti zemích čtyř kontinentů. Tím, že jsme s ním často vystupovali i „před vládci tohoto světa“ na nejvyšší úrovni, naplňujeme přání samotného učitele národů.

Ale nepochlubil jste se už, že za tento koncertní projekt jste se stal nositelem ceny UNESCO. Kromě zmíněného Štěpána Raka ale spolupracujete s celou řadou umělců a vzdáváte hold i dalším osobnostem...

Ano, máte pravdu. Spolupracuji s našimi nejvýznamnějšími hudebními tělesy, jako je Česká filharmonie, FOK, SOČR, Janáčkovo kvarteto, Musica Bohemica, Barock Jazz Q, ale také se sólisty jako Josef Suk, Václav Hudeček, Jiří Hlaváč nebo Miroslav Petráš. Spolu se Štěpánem Rakem jsme vzdali v Máchovském nokturnu hold autorovi nesmrtelného Máje, v Písních ztraceného ráje jsem se vyznal ze vztahu k autorovi svého mládí – Jaroslavu Foglarovi, a v Tulákovi po hvězdách zase ze vztahu k Jacku Londonovi. S Jitkou Molavcovou jsme před časem připravili pořad Gotické variace a Oráč a smrt, s violoncelistou Miroslavem Petrášem pořad Bach a bible, jako poctu Bibli Kralické.

Vidím, že ve svých pořadech se často zatouláte do dávných dob. Jak Vaše vystoupení přijímají diváci?

Ve středověku učenci i prostí lidé často přemýšleli o základním smyslu lidského života. A na svých posluchačích vidím, že tyto disputace mají smysl i v dnešní uspěchané době. Víte, oni ti lidé ve středověku byli se svou životní moudrostí a znalostí skutečných hodnot, které život přináší, dál, než jsme dnes my. Dobře věděli, čeho si vážit a čemu se naopak vyhýbat. V tomto srovnání musí pýcha, nás rádoby moudrých a skoro kybernetických lidí, nutně blednout. Toho, čemu bychom se měli vyhýbat, jsou plné obrazovky, a to, čeho bychom si měli vážit, se stalo téměř vzácnou horskou kytičkou na opuštěném palouce.

Co je tedy Vaší hlavní devízou kromě vynikajícího přednesu a brilantní češtiny?

Je to především úcta k českým dějinám, a je proto jen logické, že jsem například v jednom z projektů, který jsme nazval Pocta Mistru Janu Husovi, vyjádřil svou úctu k tomuto velkému českému reformátorovi.

Vy máte za sebou ale i řadu filmových a televizních rolí - Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Podivuhodná přátelství herce Jesenia, Josefína, Lásky hra osudná nebo Smrt a blažená paní. Vím, že herci tuto otázku nemají rádi, ale vzpomenete si na nějakou veselou historku z natáčení ?

Jako mladý herec jsem dostal ve filmové pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda roli Plaváčka. Jak jistě víte, tak protagonista pohádky slíbil konšelům jednoho města, že se zeptá Děda Vševěda, proč jejich jabloň přestala rodit zlatá jablka. Čtenáři jistě ví, že tuto neplodnost způsobil had ukrytý v kořenech stromu a že hrdinný Plaváček tohoto netvora zneškodní. Což o to, Božena Němcová či Karel Jaromír Erben to snadno napsal, ale mne čekala nepříliš vábná realita. Původně jsem očekával, že had, se kterým jsem měl podstoupit vítězný zápas, bude jenom „jako“ nebo ta příšera bude vycpaná.

A nebyla?

To víte, že ne. Tato naivní představa mne neopustila ještě ani tehdy, když do Barrandovského studia přišel cizí muž s velkým pytlem. Teprve, když z něho vytáhl pětimetrovou krajtu tygrovitou, jsem poněkud znejistěl. Zpočátku jsem ještě trošičku doufal, že had je určen pro nějaký přírodopisný snímek, ale brzy jsem byl ujištěn, že s touto příšerou mám zápasit právě já. Naštěstí se film natáčel v zimním období a had byl zatím poněkud ztuhlý. Majitel krajty tedy hada zahříval vlastními dlaněmi a ten se pomalu rozehříval a probouzel k životu. Takto připravenou krajtu mně vložil chovatel do rukou  až k obličeji, tak, jak to bylo ve scénáři. Kameraman začal snímat scénu a režisér mi pak ještě z bezpečné vzdálenosti nezapomněl poradit, abych se tvářil srdnatě a hada trošku přiškrtil. Ani ne tak hrdinně jako spíš zmateně jsem se díval do očí tohoto obrovského plaza a pro jistotu jsem ho stiskl asi o něco víc. Stisk se ovšem hadovi nelíbil a do široka rozevřel tlamu. To už jsem ale nevydržel zase já a k nelibosti hadího chovatele jsem krajtu prudce odhodil. Naštěstí se vzácnému zvířeti nic nestalo a scéna se mohla opakovat. Postupně jsem se s krajtou skamarádil a statečně vydržel její stisk i pohledy celé dva natáčecí dny.

To musel být dlouhý záběr...

Děti nakonec viděly z celé anabáze s hadem jen záběr dlouhý asi deset vteřin. Ale víte, co mne tehdy nejvíc naštvalo? Přestože jsem byl představitelem hlavní role, tak za natáčecí den jsem dostával jen desetinu honoráře, který byl vyplácen majiteli krajty tygrovité.

Vladimír Rogl
23. 09. 2008, 20:24

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.