• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Josef Fousek (písničkář):
Pepík Fousek si tyká s anděly

Písničkář Josef Fousek ve svém domácím prostředí. Foto Vladimír Rogl

Kladenský písničkář, básník, spisovatel a kytarista Josef Fousek svou inspiraci čerpá z každodenního života kolem sebe. O tom, že se umí dívat a nalézat kouzlo naděje, svědčí nejen to, že dávno už překročil pomyslné hranice svého regionu, ale i to, že na svém kontě má téměř dvacítku knížek, většinou beznadějně rozebraných. Na počátku letošního roku slavila velké úspěchy i jeho výstava fotografií v kladenské Zámecké galerii.

O Fouskovi je známo, že z každé situace dovede vytěžit humor a kouzlo okamžiku. Přestože jeho humor je laskavý a vlídný, na darebáky, podvodníky a kašpary je pes. O tom, že si ale umí udělat legraci i sám ze sebe, svědčí příhody, které by někdo mohl nazvat morbidní. V jeho rodném Kladně se dodnes traduje, jak mu kdysi vybírali na věnec, protože jeho kamarádi rozhlásili, že populárního rebela a ozdobu kladenských hospod sklátila bronchitida.

Co se stalo, když zjistili, že žijete?

V hospodě nad výčep pověsili ceduli s nápisem: „Kdo dal na věnec pro Pepu Fouska, ať si tady vyzvedne peníze. Von je živej!“ Představte si, že se vybralo tři sta osmdesát korun, protože daly i držgrešle! A to byly tenkrát nějaké peníze! Těšil jsem se, že až doopravdy umřu, budu mít hezký věnec, ale hostinský řekl, že příště už nikdo nic nedá, protože jsem zklamal důvěru pracujících a lidi mi přestali věřit.

Ale teď vážně. S tou bronchitidou jste se přece léčil v Tatrách, ne?

To bylo v roce 1980, kdy se díky černému Kladnu ozvalo astma i s bronchitidou. A to tak pořádně, že mne doktoři poslali do ráje souchotinářů, lyžařů a astmatiků - do Tatranské Poljanky. Krátce před tím jsem hrál ve filmu Dívka s mušlí. Řekl jsem tam sice jedinou větu a třikrát se ukázal na plátně, ale moje fotka z tohoto filmu visela v těchto slovenských lázních na nástěnce přímo u vodotrysku a všimla si jí i paní doktorka, co mne přijímala. Usoudila, že jsem umělec a budu mít jistě také umělecké sklony. Proto mne mile přivítala: „Jé, pane Fúzik, tuna sa vam bude naozaj páčit, lebo tuna zomrel Jiří Wolker.“ Tento bohulibý ústav se mi stal domovem na dlouhé dva měsíce, našel jsem tam spoustu přátel a napsal na dálku s Miloslavem Šimkem i dvě hry pro Semafor. Čas od času mi však bylo smutno. Ono také není divu, když jsem v čekárně sedával pod citátem: „Nemysli na smrt - ona myslí na tebe.“ Také jsem tam napsal písničku „Až mne andělé zavolají k sobě!“

Slyšel jsem, že právě tu jste si psal na svůj vlastní pohřeb…

Je to tak. Víte, to byly takové ty okamžiky, kdy končila legrace a já začal přemýšlet o věcech vážných až nadpřirozených. Ovšem, když ji Petr Spálený zhudebnil, stala se šlágrem a zakoupilo ji snad dvacet krematorií.

Chcete tím říci, že vaše nejlepší texty vznikají v nemocnicích?

To bych si netroufl, i když na druhou stranu musím říci, že v takovém prostředí, kde jsou lidé na sebe hodní, se mi nepíše nejhůře. Například v Třebotově jsem dopsal román Boží lidé, ale když jsme si s kamarády zašli do hospody, pan primář Šavlík mne málem vyhodil se slovy: „Fousku, vy jste individualista takového formátu, že byste svou emotivností poškodil zdravotní stav ostatních pacientů i personálu, a zdravotníků vůbec.“ Ovšem tím, že jsem od svých dvou let vlastně až do dnešních dnů přestál mnoho chorob, jsem opravdu v nemocnicích jako doma a díky péči pánů doktorů se cítím, samozřejmě úměrně svému věku šedesáti osmi let, relativně docela fit. V průběhu těch mnoha let mi operovali srdce i hlavu, dvakrát mi operovali sluch, měl jsme na sobě i sedmadvacetkrát sádru. Nechci ze sebe dělat žádného hrdinu, ale protože mi spravili srdce, mohu dále zpívat, hrát a vůbec pracovat. Myslím si totiž, že v práci je jediná naděje a já tu svou práci miluju, protože mi dá zapomenout na nějaké drobné nemoci, jejich příznaky nebo naopak dozvuky. Proto také rád za nemocnými kamarády do nemocnice chodím a snažím se jim dát naději. Ale ještě k těm inspiracím. Podívejte se, na Karláku mně operovali ucho - jedno a pak druhé - a vrátili mi sluch. Zmáčkl jsem kliku, vyšel z nemocnice, viděl hezké květiny a holky v botanické zahradě, ale především jsem opět slyšel tramvaje a zpěv ptáčků. A písnička „Mosazná klika“ byla na světě.

Zmínil jste se o srdíčku…

První těžký infarkt jsem dostal na pódiu v Malenovicích koncem osmdesátých let. Odvezli mne do nemocnice v Kroměříži a vypadalo to se mnou tak špatně, že mi začali dávat morfium. Naštěstí jsem se z toho dostal a putoval do lázní Poděbrady. Po návratu do divadla jsem jaksi pozapomněl na lékařské rady a zvláště po ‚plyšáku‘ začal cestovat po celém světě. Za krajany do Ameriky, do Kanady, Austrálie a tak vůbec. Samozřejmě, že letadlem a letadlo je na vadná srdce prevít. Proto v roce 1999 bylo nutno sáhnout k by-passu. Naštěstí mne operoval můj přítel, protože zásluhou této operace se stal mým přítelem, profesor Ivan Vaněk. Proto kdykoliv děkuji za život Pánu Bohu, tak vždy připojuji, že také profesoru Vaňkovi a všem zaměstnancům nemocnice kardiochirurgie na Karlově náměstí. A přiznám se, že si vážím daleko víc sestřiček a ošetřovatelek v nemocnicích, než světových hokejistů a podobných celebrit.

Přes ty všechny nemoci zřejmě hypochondr nejste. Léky berete?

Dnes už beru jen nepatrně prášků – anopyrin, cosi proti cholesterolu a čtvrtku vasocardinu.

Vím o Vás, že jste rád pil pivo, rum, sladká vína a kouřil partyzánky. Co vám kromě zpěvu říká dnes víno, ženy a cigarety?

Piju, protože jsem normální Čech, ovšem jsem poučen svými vlastními zkušenostmi a vím, že když se alkohol vymkne z ruky, může se stát z něj velký nepřítel. Nadarmo se neříká, že hospoda je škola života, ale nesmíš v ní studovat dlouho. Nekouřím třicet let a pokud se týká žen, mám doma stále jednu a tu samou - Jarušku. Jinak ale mám rád všechny ženy, vážím si tlustých i tenkých, a jsem rád v jejich přítomnosti, protože to je člověk hned vtipnější. Každá žena je svým způsobem krásná, protože může být něčí matka, dcera, babička, sestra nebo milenka. Ostatně, nejkrásnější tvary na světě mají plachetnice, koně a ženy.

Cvičíte?

No, po ránu si někdy zacvičím v koupelně, občas jezdím po Kladně na kole a vůbec jsem neustále v pohybu. V létě si z určité nostalgie jezdívám někdy i zatrempovat na Berounku.

Nedávno jsem Vás poslouchal v nedělním Dobrém jitru, spolupracujete s paní Pilarovou na knihách a vůbec, zdá se, že jste nenapravitelný optimista…

Tak tohle slovo nemám zrovna nejraději, ale chci, aby se lidi pobavili a zasmáli, protože ten svět není vůbec žádná legrace a smích je ten nejlepší lék na všechny nemoci a neduhy.

Vladimír Rogl
11. 09. 2007, 18:26

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.