• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Helena Štáchová (ředitelka divadla):
Na Spejbla a Hurvínka chodí i dospělí

Ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka paní Helena Štáchová. Foto Vladimír Rogl

Divadlo Spejbla a Hurvínka patří k Praze už přes šedesát let a jeho dřevěné protagonisty si zamilovalo už několik generací. Po smrti Skupova následovníka Miloše Kirschnera se stala duší divadla jeho životní partnerka – současná ředitelka Mgr. Helena Štáchová.

Chod divadélka byl v posledních letech poznamenán soudními spory o práva k loutkám na které si dělal nárok Úřad sociální péče v Plzni, který se prohlašoval za dědice profesora Skupy. Spory naštěstí definitivně skončily, protože Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch ředitelky Štáchové a Hurvínek se Spejblem zůstávají v Praze. Divadlo S&H už odchovalo několik generací a dnešní děti mají své dřevěné hrdiny rády stejně jako ty před několika desítkami let.

V čem spočívá tato neměnná popularita?

Tato otázka se týká nejen dětí, ale i dospělých, protože i ti nám zůstávají věrni a večerní představení jsou stále vyprodaná. U těch dětí je to proto, že zde existuje dětský hrdina, který je vlastně trošku antihrdina. Hurvínek vůbec není vzorný žák, je to kluk jako každý jiný a oni se s ním mohou ztotožnit, stejně tak jako holčičky s Máničkou. Po jejich boku se už vystřídaly celé generace tvůrců, tedy nejen těch, kteří je hrají, ale i těch, kteří pro ně vymýšlí příběhy. A to jsou stále noví lidé se kterými se i jejich postavy vyvíjejí zrovna tak jako se vyvíjejí děti. Ony ty dnešní děti jsou přece jen trošičku jiné než byly děti v roce 1926, kdy se Hurvínek zrodil. I dnešní děti mají Spejbla a Hurvínka moc rády a všimněte si, že se otáčejí i v televizi znovu po českých pohádkách. Je to proto, že nám byla naamputována trošičku ta americká kultura, po které byl po letech odříkání hlad, protože všechno co není a je zakázáno nebo těžko dostupné - je lákavé. Najednou se otevřely hranice přišlo sem spousta amerických i jiných seriálů, které mají trochu jiného ducha a jinou poetiku. Myslím si, že právě Spejbl a Hurvínek vycházejí z naší půdy, z našich srdcí, z naší historie, z našich myšlenek a proto jsou nám blízcí. U dospělých je to asi tím, že milujeme staré filmy, staré inscenace a každý z nás se rád vrací do dětství. Lidé rádi vzpomínají na to, že když byli malí, že tam chodili s rodiči nebo s babičkou a mají pocit, že se zastavil čas. Je to určitá nostalgie a určitá láska k tomu co bylo. A potom - i dospělí lidé mají rádi pohádky a jistou ilusi.

Kdy k se ke Spejblovi a Hurvínkovi přidala Mánička, kterou tak krásně interpretujete?

V roce 1930, tedy velmi brzy po Hurvínkovi se narodila současně se Žerýčkem. A když jsem v roce 1966 přišla do divadla a začala v roce 67 Máničku interpretovat, bylo mně líto, že Mánička je osamocená, kdežto Hurvínek má svého taťuldu Spejbla. Proto také Miloš Kirschner pro mne vymyslel postavu Mániččiny bábinky - paní Kateřiny. A ta mne provází už od roku 1971. A dá se říci, že i ona je už členem a nedílnou součástí té rodiny, byť nejmladším.

Předpokládám, že s Máničkou prožíváte i její holčičí osudy. Máte něco společného s Máničkou nebo ona s Vámi?

Každý tvůrce svých postav - ať je to spisovatel nebo dramatik, dává do ní něco ze sebe a já když jsem dostala jako velmi mladá nabídku na interpretaci Máničky tak se mi do toho ani nijak zvlášť nechtělo. Mánička tehdy byla taková ukňouraná holčička, která říkala „Rukulíbám“ a neměla jiné citové podoby než žasnutí, pláč a hihňání. Zatím co Hurvínek se díky Milošovi Kirschnerovi vyvíjel do moderního současného herectví, tak ta Mánička zůstávala téměř v té prvotní podobě. Mě se ta postava nelíbila a zdála se mi tak absolutně jiná, nejen exteriérově, ale vlastně i interpretačně a tím jak pro ni psali. Byla to holčička, jaké už dávno nejsou. Nelíbila se mi a proto jsem se ji snažila předělat k obrazu svému. Snažila jsem se z ní udělat holčičku, která je podobná těm dnešním. Se všemi zájmy, se vším temperamentem i s tím, že mají nad klukama navrch. I proto, že jsou ve škole poctivější. Myslím si, že je to i tím, že nejsem jenom její interpretka, ale že jsem dost brzy začala pro tyto figury i psát a můžu tak ovlivňovat i jejich charakter. Je tedy pochopitelné, že Mánička sahá hluboko do mé minulosti, to znamená do mého dětství. Mám dceru a syna a pamatuji se jakým způsobem reagovali na spoustu věcí. To se dnes promítá i do mého psaní a ocitá se ve figurách Spejbla, Hurvínka i Máničky.

Z Máničky se tedy stala i moderní holčička. Dovedete si ji představit jako dospělou dívku nebo ženu?

Když se nad touto otázkou zamyslím, tak vzhledem k tomu, že - jak jsem už řekla - ta Mánička vychází trošičku ze mně, z mého temperamentu a z mého pohledu na svět, byť je trošičku karikována jako každá loutková postava, tak si myslím, že by se vyvíjela asi podobným způsobem jako já. Nechci říci, že jsem intelektuálka, ale Mánička by asi intelektuálka byla. Ne proto, že má ty brýle, ale protože sama je jako holčička velmi zvídavá a na rozdíl od Hurvínka se ráda učí a tak si myslím, že by ona intelektuálka byla, měla by smysl pro humor, protože bez smyslu pro humor by vedle Spejbla a Hurvínka nemohla žít. To by ji asi velmi brzy ranila mrtvice. Tak si myslím, že by to byla velmi emancipovaná a intelektuální ženská.

Dá se spočítat v kolika zemích světa jste účinkovali a kolika jazyky mluví Vaši dřevění herci?

Za éry Miloše Kirschnera mluvil osmnácti jazyky. Martin Klásek - jakožto třetí interpret - má naštěstí rovněž jazykové dispozice - ten hraje v sedmi cizích jazycích, já taky asi v sedmi nebo osmi a přidali jsme ještě k Milošovým osmnácti jazykům ještě devatenáctou čínštinu. Jinak jsme navštívili, tuším, třiatřicet zemí na čtyřech kontinentech.

Znovu jste vzpomněla jméno Miloše Kirschnera. Chybí divadlu i Vám?

To víte, že chybí. Miloš Kirchner byl výjimečná osobnost. Stále a ráda na něj vzpomínám. Vzpomíná na něj i celé divadlo a v jeho duchu pracujeme. Často si kladu otázku jestli by se mu to líbilo a zda by byl spokojen, protože on je pro mně ten velký ‚guru‘ a velký mistr, ze kterého já vycházím a od kterého jsem se naučila hrozně moc jak v profesi, tak i v charakteru. Byl to pro mne velký vzor, který je zatím nepřekonaný. Myslím si, že to byla osobnost, která se tak často nerodí. Víte, Spejbl s Hurvínkem jsou naše „rodinné stříbro“, které nikde jinde neexistuje. Já si strašně vážím toho, že mně byl tento poklad svěřen a proto se dnes a denně snažím svou prací stavět tento pomníček, aby tady s námi tady pořád byl.

Vraťme se ještě na okamžik k Vašemu soudnímu sporu o Hurvínka. Co by asi na to řekli právě tito dřevění umělci?

Spejbl s Hurvínkem si na rozdíl od nás, kteří nejsme ze dřeva a tudíž odcházíme, žijí svůj vlastní život a my je smíme pouze na kousku jejich umělecké pouti doprovodit. A tak chci věřit, že dokud jsou zde lidé, kteří je mají ze srdce rádi, tak přes všechny překážky budou žít dál. Naštěstí o našich starostech nevědí. Před nimi o nich nemluvíme, protože jim chceme ponechat iluzi o lidech a Hurvínkovi uchovat jeho osmdesátileté dětství.

Vladimír Rogl
28. 08. 2007, 18:12

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.