• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Květa Fialová chtěla lítat na koštěti

Květa Fialová na Mezinárodním knižním majálesu pořádaným Karolkem Benickým. Foto Vladimír Rogl

Květa Fialová patří k těm populárním herečkám, které si za svou dlouholetou uměleckou kariéru získaly srdce divadelních, filmových i televizních diváků. U paní Květy to bylo především díky jejímu půvabu, šarmu i jemnému smyslu pro ironii. Na prknech, která znamenají svět, stála poprvé jako sedmnáctiletá už v roce 1946 a od té doby ztvárnila desítky krásných rolí, převážně v pražském divadle ABC, do kterého ji kdysi angažoval Jan Werich.

Jako mladá herečka často představovala přitažlivé svůdnice, ve zralém věku pak osudové ženy vystřídaly záhadné či výstřední staré dámy a na jevišti i na televizní obrazovce zůstala i ve svém důchodovém věku. Z obsáhlého seznamu jejich nezapomenutelných filmových rolí jen namátkou můžeme jmenovat Ostře sledované vlaky, Limonádový Joe, S tebou mne baví svět, Adéla ještě nevečeřela nebo Účastníci zájezdu. Z divadelních postav poslední doby pak za zmínku stojí i její role ve hře Jezinky a bezinky nebo Harold a Maud.

Paní Květa Fialová však patří i k ozdobám vernisáží, křtů knih či desek a nevyhýbá se ani besedám se svými vrstevnicemi.

O čem si s nimi povídáte?

Ony si většinou stěžují, že jsou už moc staré a já se je snažím přesvědčit, že každá vteřina v životě je vlastně dar. A když vidím, že jsou mladší než já, tak jim říkám: „Baby, která z vás je ročník 29 jako já?!“

Co je na tom stáří tak krásného?

Stáří se především vůbec nedá srovnávat s mládím, protože to se člověk musí pořád hlídat, aby něco neřekl špatně. Kdežto teď? Jedním slovem - svoboda. Absolutní svoboda i ve vyjadřování. Ve stáří člověk může cokoli říci, jakkoli jednat, protože už ví své! A také chápu sama sebe i v mnohem logičtějších souvislostech.

A co je tak těžkého na mládí?

Že ještě nic nevíte. Dnes už bezpečně vím, že mládí je strašně pracné a že je to vlastně makačka. Zato osmdesátileté mládí je úchvatné. Víte, já když jsem byla mladá, tak jsem se daleko více zabývala sama sebou. V mládí člověku více záleží na tom, jak vypadá, co má na sobě, jak je upravený. Neříkám, že teď už na sebe nedbám, to rozhodně ne, ale v mládí jsem byla jen taková bytost existující, kdežto teď si svůj život prožívám. A to je hlavní důvod, proč to své stáří tak miluji!

Vyprávěl mi kouzelník Pavel Langer, že jste také spolu účinkovali v kouzelnické šou. Vzpomenete si na to?

No jéje. A víte Vy vůbec, jakou já mám doma sbírku čarodějnic? Tu by mi mohla závidět i Ljuba Skořepová, která má zase doma plnou skříň skřítků. Tu první jsem našla kdesi na půdě už za války ještě jako dítě. A vůbec mi nebylo proti mysli, kdybych se sama mohla stát čarodějnicí. Sháněla jsem si různé čarodějnické věci a pokoušela se oživovat panenky. Milovala jsem i loutkové hry s čarodějnicemi a já si hrála na čarodějnici Sudevu. Dokonce jsem si jako malá holka našla i starou německou knihu o čarodějnicích psanou švabachem, ve které bylo popisováno, co je třeba udělat k létání. Chtěla jsem to vyzkoušet i prakticky a 30. dubna jsem šla o půlnoci na hřbitov a zkoušela lítat na koštěti, protože jsem chtěla být stejně jako čarodějnice svobodnou létající bytostí.

A lítala jste?

Bohužel ne. Opatřila jsem si koště a podle návodu jsem si potřela obličej i dlaně popelem smíchaným s nějakými bylinkami, vylezla na kupu dřeva a skočila. Dopadla jsem dost bolestivě na zem, ale možná to byla jen nějaká malá závada na koštěti. Kdož ví!? V každém případě jsem ale měla pocit svobody a uvolnění. Ostatně, k mým nejhezčím snům patří právě ty, ve kterých na koštěti lítám.

Čarodějnice ale nebývají právě kladnými postavami...

Pro mne osobně nebyly čarodějnice nikdy negativní postavy, ty zlé osoby z nich teprve udělali lidé. Takže to není ani tak vina čarodějnic, jako spíš lidí, kteří je takto zařadili.

Říká se o Vás, že náklonnost k mystice máte po mamince..

Něco na tom zcela určitě bude, protože maminka mi předala o životě hodně zkušeností i informací. Maminka jako malá žila v Rusku a po revoluci byla i s další inteligencí zavřena v komunistickém gulagu na Sibiři, kde přišla ve svých osmnácti letech o nohu. Tam taky ale poznala buddhismus, protože ten je na Sibiři hodně rozšířen. Později pak dělala sochy a malovala velikánské mystické a duchovní obrazy, nad kterými musel člověk hodně přemýšlet, aby jim porozuměl. Maminka mne pak také naučila dennímu sebezpytování, zda jdu po té správné a dobré cestě. Tento signál nebo chcete-li dar mne provází až do dnešních dnů, kdy už maminka dávno nežije, ale potkávám se s ní často ve snu. Ve snu se potkávám ale i se svou sestrou a s lidmi, které jsem v životě měla ráda.

Dovedete se vůbec někdy na něco naštvat?

Ne. Proč? Vůbec nechápu lidi, kteří sotva se ráno probudí a hned jsou naštvaní, protože musí vstávat. Oni si vždycky najdou důvod mít na něco, na cokoliv, zlost. Jednou, že musí někam jít, jindy, že je jim zima nebo horko. Jindy zase proto, že jim ujel autobus. Vždyť oni by mohli být stejně tak šťastní, že jim ujel a oni že se mohou třeba ještě chvíli procházet. A jestliže se nechtějí procházet, tak si mají uvědomit, že jsou kreténi, protože nepřišli na ten autobus včas. Člověk by nikdy neměl ze svých problémů obviňovat celý okolní svět, protože si za vše vlastně může každý sám. Musíte prostě přistoupit na skutečnost, že v životě jsou věci tak, jak jsou, a že nic na nich nezměníte. Jediné, co můžete změnit, je váš přístup k nim. Mě osobně deptá, když jsou lidé náladoví a když těmto svým náladám podléhají tak, že chvíli jsou naladěni tak a za chvíli zase úplně jinak a jednají opačně. Já přicházím k lidem vždy s otevřeným srdcem a totéž očekávám od jiných.

Vladimír Rogl
13. 10. 2009, 13:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.