• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Představitelka princezniček šéfuje divadlu a hraje ježibaby

Principálka Divadelní společnosti Julie Jurištové – paní Julie Jurištová. Foto Vladimír Rogl

Divadelní společnost Julie Jurištové je činoherní soubor profesionálních herců, který už celou řadu let hraje divadelní představení pro děti – a to po celé České republice. Od roku 2002 tato herecká společnost rozšířila svou produkci i o představení pro dospělé.

Ředitelkou, organizátorkou, ale především duší této společnosti je herečka – paní Julie Jurištová, která patnáct let působila v pražském divadle ABC, kde vytvořila celou řadu nezapomenutelných rolí – ať už Constanci v Amadeovi či Hermii ve Snu noci svatojánské. Na filmovém plátně i na televizní obrazovce si několikrát zahrála coby princezna a zazářila i jako nezapomenutelná Nezvalova Manon Lescaut po boku rytíře de Grieux v podání Pavla Trávníčka. Svého času hrála i v Rokoku a Labyrintu, kde dostala opět krásné herecké příležitosti. Koncem devadesátých let spolupracovala s divadlem Skelet, na jehož jevišti začala inscenovat právě dětská představení.

Co Vás vedlo k tomu, že jste se zaměřila na dětského diváka?

Víte, poměrně málo známou a nepříliš veselou skutečností současné Prahy je to, že v centru našeho hlavního města chybí už několik let samostatné hrané výpravné divadlo s pravidelným programem pro dětského diváka, jako tomu bylo před časem v Divadle Jiřího Wolkera. Přiznám se, že to mi nedalo spát a mým cílem je už hodně dlouho takové divadlo v Praze vybudovat.

Myslíte Pohádkové divadlo?

Ano. To bylo v roce 2002, kdy jsme se na podzim chystaly zahájit sezónu v sále Divadla U hradeb nedaleko Karlova mostu. Jenže, jak víte, přišly povodně, divadlo bylo zaplaveno a zničeny jak rekvizity, tak i krásné kostýmy. Jenže život jde dál a my jsem se rozhodli o dětskou dušičku bojovat i přes nepřízeň osudu. Na čas nám poskytlo azyl Divadlo Metro a teď v Praze hrajeme především v Divadle u hasičů. Ovšem, není všem dnům konec a myšlenky mít stále divadlo pro děti jsem se nikdy nevzdala. Musím se ale podřídit realitě a tou je v současné době i krize.

Navzdory krizi ale hrajete doslova po celé republice...

Ano, v mnoha městech a to dokonce ve velkých divadlech. Ale musím si tak trochu postěžovat, že kladenské divadlo zatím ode mne ani jedno večerní představení nekoupilo, ačkoliv se hrají ve všech velkých divadlech po celé republice. Totéž platí i o Slaném, kde ale hráváme pro děti.

Vraťme se tedy k vašemu repertoáru. Vy hrajete představení pro děti i pro dospělé?

Ano, je to tak. Původně jsem měla v úmyslu se zaměřit výhradě na dětského diváka a v roce 1998 jsem přizvala ke spolupráci kolegy, kteří měli s divadlem pro děti dlouholeté zkušenosti. Můj soubor tak může nabídnou dětem především klasické výpravné pohádky, které obsahují morální poselství. I když hrajeme i pro dospělé, tak dětská představení zůstávají naší prioritou. Přestože se snažíme repertoár obnovovat. Mezi trvalky, které si stále držíme, patří třebas Čertův švagr, kterého hrajeme už devátou sezónu. V některých městech jsme s ním už byli dokonce i pětkrát a vždycky bylo plno. Této velikosti se přibližuje i pohádka „Obušku z pytle ven!“ Poměrně velký úspěch jsme měli s pohádkou „O dobru a zlu“, kterou na motivy Boženy Němcové upravil jeden z našich herců Radovan Snítil. Teď připravujeme Velké trampoty Kašpárka a Kalupínky.

Od roku 2002 jsem rozšířila svou produkci i o představení pro dospělé. V současnosti můžeme nabídnout například klasickou komedii Františka Ferdinanda Šamberka Blázinec v 1. poschodí, Molierova Chudáka manžela nebo Longenova Dezertéra z Volšan.

Odkud nabíráte herce do svých představení ?

Jak víte, tak jsem patnáct let působila v pražském divadle ABC, a proto jsem lovila právě v těchto vodách. Díky tomu tak teď řada bývalých kolegů hraje v našem souboru. Mám v souboru i několik herců, kteří v té době teprve v ABC začínali, nebo jsme se potkali ve Skeletu. Jen namátkou mohu jmenovat Oldu Navrátila, Jarku Obermaierovou, Petra Olivu, Martinu Hudečkovou, Rudolfa Kubíka, Zdeňka Hrušku, Jiřího Hánu, Miluši Bittnerovou nebo Kamilku Špráchalovou. Omlouvám se těm, které jsem nejmenovala. Díky kvalitním hercům mám i kvalitní představení. Nesmím ale zapomenout ani na režiséry, jakými se mohou chlubit i ta nejlepší divadla – jako je například pan Jiří Fréhár nebo Milan Schejbal.

Zahrajete si také občas?

Opravdu jen občas! To když si říkám, že sama sebe odměním a trošku si zahraju. Například v „Blázinci v 1. poschodí“ mám okrajovou roli. Snažím se vždycky, když už hraju, hrát spíš v té druhé půlce, abych měla čas v první půlce představení na dojednání různých formalit a vůbec ouřadování.

Vy jste hrála spoustu princezen. Nestýská se Vám po nich?

Ne, vůbec ne! Teď hraju převážně záporné postavy nebo staré báby a nejraději ježibaby.
Máte nějakou životní nebo řekněme raději „divadelní“ filozofii?

Netajím se tím, že jsem vždy ráda – a platí to i o současnosti – hrála především dětem. Získat srdce dětského diváka znamená totiž také to, že bude divadlo vyhledávat i jako dospělý a bude dávat přednost opravdové živé kultuře před programy některých televizních stanic. Ono hrát pro dětského diváka není vždycky jednoduché, protože když se jim něco nelíbí, dávají to hlasitě najevo. Naštěstí daleko častěji se děti v divadle cítí dobře. Ostatně, plný sál, smích, potlesk a rozzářená dětská očka mluví za všechno!

Vladimír Rogl
13. 04. 2010, 12:33

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.