• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Michal Dlouhý (policejní rada):
Policejní rada rehabilituje předválečné české četníky

Autor předlohy televizních Četnických humoresek, policejní rada Michal Dlouhý, v uniformě četnického vrchního strážmistra. Foto Vladimír Rogl

Detektivní a kriminální příběhy už dávno zdomácněly na našich televizních obrazovkách a je sympatické, že kladnou odezvu vyvolávají především ty, které se odehrávající v důvěrně známém prostředí. K nim patří i nedávno uváděný seriál „Četnické humoresky“, který se odehrával v dobách první republiky.

Autor jejich předlohy, policejní rada, plukovník JUDr. Michal Dlouhý, patří k zasvěceným znalcům předválečného četnictva a před několika týdny pokřtil svou další knihu z četnického prostředí.

Nedávno vyšla Vaše další knížka o prvorepublikovém četnictvu – kolikátá to byla?

Jednalo se o moji osmou knihu s názvem Páté přikázání, kterou mi vydalo v edici Otisky nakladatelství Pragoline. Knížka popisuje celkem třicet případů vražd, které řešili četníci zařazení na četnických stanicích, i specialisté z četnických pátracích stanic. Tyto případy se udály na celém území Československé republiky, tj. doslova od Aše až po Jasinu. Celá třetina knížky, to znamená deset povídek, je věnováno případům, kdy obětí vrahů byli sami strážci zákona – četníci. Domnívám se, že tyto případy by neměly upadnout v zapomnění. Zajímavé jsou i osudy pachatelů těchto nejtěžších zločinů. Nechci však prozrazovat podrobnosti, které se čtenář dozví při čtení knížky…

Ta první vyšla kdy?

Byly to Případy z pátrací služby, které vyšly už v roce 2002. Mohu se pochlubit i tím, že Knihovna a tiskárna pro nevidomé v Praze vydala tuto moji knihu v Brailově písmě. Volným pokračováním této knihy jsou tituly Veselé příhody z pátrací služby a Záhadné příběhy z pátrací služby. Následovaly knihy Kutnohorská pátračka na stopě, Četnické čtyřlístky a Četnické trampoty. Poté, co jsem měl tu čest spolu s Pavlínou Moskalykovou a Josefem Souchopem přebírat cenu TÝTÝ za nejúspěšnější televizní seriál roku 2005, rozhodl jsem se napsat svoji sedmou knížku s názvem Humoresky vážně o tom, jak seriál Četnické humoresky vznikal.

Bude ještě další?

V současné době pracuji na knize Četnický pes Alto, která bude popisovat více než sedmileté soužití četníka Rudolfa Votruby a jeho soukromého psa, německého ovčáka, se kterým vykonával službu coby vůdce služebního psa na četnické pátrací stanici v Nitře. Zajímavostí je, že Alto kryl fenu Sylvu z četnické pátrací stanice v Hradci Králové, jejímž vůdcem byl štábní strážmistr Josef Arazím. Na svět přišla čtyři krásná štěňátka Kora, Kreta, Konsor a Kord. Knížka vyjde počátkem  příštího roku ve stejné edici.

Kdy jste začal spolupracovat s Českou televizí?

Bylo to v roce 1990, kdy jsem působil coby odborný poradce v oboru kriminalistika a policejní historie. Dlouhodobě spolupracuji s režisérem Dušanem Kleinem od dob projektů Hříchy pro pátera Knoxe a Hříchy pro diváky detektivek. V roce 1992 jsem oslovil dnes již zesnulého režiséra Antonína Moskalyka s myšlenkou na zpracování případů řešených prvorepublikovými četníky s cílem rehabilitovat neprávem ideologicky očerňovaný a málem zapomenutý četnický sbor. Jako odborný poradce jsem spolupracoval na řadě kriminálních a detektivních filmů, a to jak z období pro nás tak poetické první republiky, tak i ze současnosti. Kromě režiséra Kleina jsem spolupracoval s režiséry Jiřím Svobodou, Viktorem Polesným, Vítem Olmerem, Petrem Kotkem a Jiřím Strachem. Nyní  brněnské studio České televize připravuje podle mého námětu první díl detektivního seriálu Jedničkáři, který je ze žhavé současnosti a odehrává se v prostředí okresní kriminálky.

Kdy jste se o československé četnictvo začal zajímat?

Letos na podzim to bude dvacet let. V rámci vysokoškolských studií jsem se nejprve zabýval organizací četnického sboru a na toto téma jsem zpracoval diplomovou práci. Na téma četnická pátrací služba jsem na PF UK obhájil rigorózní práci a nyní se v rámci doktorandského studia na Policejní akademii věnuji kriminalistice u četnictva na našem území. O četnictvu jsem publikoval i celou řadu odborných pojednání, zejména v odborném časopise Kriminalistický sborník.

Seriáloví hrdinové z brněnské pátrací stanice byli skuteční nebo vymyšlení?

Jména Arazím , Jarý, Šiktanc, Šebestík, Ambrož a další jsou jména skutečných četníků, kteří sloužili na četnické pátrací stanici v Hradci Králové, jak jsem se již výše zmínil. To, jak se ocitli královéhradečtí četníci na seriálové brněnské pátračce, jsem popsal v knížce Humoresky vážně. Ve skutečnosti však někteří z nich měli jiná křestní jména. Například Arazím byl Josef a psal se Arazim a nebyl v ruských, nýbrž v italských legiích.

Setkal jste se s jejich potomky? Co vyprávěli o svých otcích?

Do dnešního dne jsem měl tu čest poznat pět četnických dětí, jejichž jména znají diváci z televize. Prvním byl pan Šebestík, jehož otec byl ve skutečnosti řidičem služebního automobilu královéhradecké pátračky a jmenoval se Inocenc Vladimír. Druhým byl pan Jarý, jehož otec Vladislav Richard Jarý byl na pátračce kancelářským pomocníkem. Další byla dcera velitele pátračky vrchního strážmistra Jaroslava Šiktance a dcera štábního strážmistra Josefa Ambrože, který byl vůdcem služebního psa. Naposledy jsem poznal dceru Josefa Arazima, který na královéhradecké pátračce byl rovněž ve funkci vůdce služebního psa. Od těchto četnických dětí jsem se dozvěděl mnoho zajímavého a získal řadu fotografií. Všichni, dnes již vážení senioři, jsou vděčni panu režiséru Moskalykovi za to, že se mu podařilo zrehabilitovat neprávem zapomenuté četníky. Četnické humoresky totiž očistily památku jejich otců, kterých si velmi vážili a dodnes na ně s úctou vzpomínají. Největší potupou pro ně bylo předlistopadové očerňování československého četnictva.

Ty „Humoresky“ nebyly vždycky veselé. Vzpomenete si na nějaký veselejší příběh?

Je třeba si uvědomit, že humoreska je povídka s žertovným obsahem, spojující mnohdy komično s vážnějším společenským cílem. Proto jsme do seriálu zařadili i tragický případ vůdce služebního psa Arga z plzeňské pátrací stanice strážmistra Aloise Taubera, který přišel při výkonu služby o život. Ve skutečnosti tehdy zahynul i Argo, který má dodnes pomník před policejním psincem v Býchorech u Kolína. Ale zpátky k Vaší otázce. Ačkoliv byla četnická služba velmi náročná a nebezpečná, zažili četníci spoustu veselých zážitků. Například když mladý nezkušený četník při své první samostatné patrole eskortoval k okresnímu soudu tulačku. Žena se chtěla poskytnutím rozkoše četníkovi vyhnout hrozícímu trestu za potulku. Opakovaně si vyhrnovala sukni a nabízela se četníkovi. Je třeba uvést, že žena na sobě neměla spodní prádlo. Mladý četník rázně odmítl, možná i vzhledem k vyššímu věku a zanedbanosti tulačky. Když potkali nějaké kolemjdoucí, vykřikovala tulačka, že četník chtěl, aby mu byla po vůli, a protože se tak nestalo, vede jí k soudu. Četník byl od studu červený až za ušima. Tím to však neskončilo. Když si tulačka opět zvedla sukni, utrhl hrst kopřiv a ty ji vsunul do rozkroku. Od té chvíle už žena své nabídky neopakovala a k soudu šla pěkně ze široka… A jindy zamračený pan soudní rada se mohl potrhat smíchy, když mu četník vyprávěl, jaké patálie si s tulačkou během eskorty užil a jakým způsobem ji vytrestal.

Navazuje dnešní policie na tradice předválečného četnictva ?

Rozhodně ano! Policie České republiky má s četnictvem daleko více společného, než s prvorepublikovou státní policií, protože četnictvo působilo na celém území státu. Četnický sbor využíval při své činnosti nejen cvičených psů, ale i letadla, kterými zajišťoval protivzdušnou obranu státu. Vždyť uniformované četnictvo mělo kromě zhruba dvou a půl tisíce četnických stanic ve větších obcích a městech také čtyřicet pátracích stanic v sídlech krajských soudů k vyšetřování zločinů a k pátrání po osobách a věcech, silniční kontrolní stanice k usměrňování dopravy, pohotovostní oddíly k udržování veřejného pořádku a pohraniční kontrolní stanice na hraničních přechodech k výkonu pasové kontroly. Při výkonu pátrací služby četníci využívali daktyloskopii, kriminalistickou fotografii, ale i mechanoskopii, sloužící k usvědčování lupičů pokladen, kterou zavedl vrchní strážmistr četnictva Ladislav Havlíček. A tak bych mohl pokračovat dále…

Vladimír Rogl
17. 06. 2007, 20:01

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.