• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jan Kačer (herec):
Zůstal skautem po celý život

Jan Kačer s keramickou plastikou Oldřicha a Boženy, kterou vytvořil v keramické průmyslovce v Bechyni. Foto Štěpán Luťanský

Celoživotní láskou významného českého herce, režiséra, divadelního pedagoga a všestranného umělce - kumštýře Jana Kačera, je nejen divadlo, ale i výtvarné umění. Vždyť jen málokdo ví, že je absolventem Střední průmyslové školy keramické v jihočeské Bechyni.

Láska k divadlu ho však přivedla na divadelní fakultu AMU, kde poznal i svou ženu Ninu. Působil v ostravském divadle Petra Bezruče a posléze i v řadě významných pražských divadel, včetně Zlaté kapličky, a patří k zakladatelům legendárního Činoherního klubu. Vytvořil několik desítek filmových i televizních postav a jeho divadelní inscenace znají diváci mnoha divadel v celé republice. V posledních třech letech je jednou z klíčových postav televizního seriálu Velmi křehké vztahy, kde hraje Františka Rubeše.

Působí i jako pedagog, počátkem devadesátých let zasedal dokonce v Parlamentu a je i ředitelem Nadace Charty 77.

Co Vás nejvíc přitahovalo v dětství?

Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v kulturním rodinném prostředí a hudba mne oslovila už v útlém dětství. Tatínek byl klavírní virtuos a maminka byla jeho koncertováním upřímně okouzlena. Díky tomu hudba u nás byla a zůstala natrvalo součástí rodinné legendy. Ostatně, opera mne láká dodnes.

Měl jsem na mysli spíš Váš vztah k výtvarnému umění …

Ano, výtvarné umění miluji a už jako kluk jsem toužil stát se malířem nebo sochařem. Snad i proto jsem začal studovat keramickou školu v Bechyni a bez nadsázky mohu říct, že všechno, co jsem později v životě dělal, má svoje kořeny právě tam. Bechyně je sama o sobě krásné město s krásným okolím. Ve škole jsem tam poznal báječné kantory, báječné spolužáky i spoustu mladých lidí, se kterými jsme živě pěstovali spolkový život. Hráli jsme divadlo, tančili, zabývali se folklórem a sportovali na hřišti i v tělocvičně.

Zbyla Vám na Bechyni nějaká vzpomínka?

Vlastně jen malá plastika Oldřicha a Boženy. Myslím, že se už tehdy, před více než padesáti lety, docela líbila. Ve škole jsem se však zdokonalil i v malování a dodnes také rád maluji. Návrhy scén nedělám, ale s výtvarníkem vždy velmi aktivně spolupracuji a vymýšlím aranžmá. Ono je totiž někdy rychlejší svou představu nakreslit, než něco dlouze vysvětlovat. Prostředí výtvarníků mám velmi rád a řada mých přátel je také z této větve.

Víme o Vás, že obrázky také sbíráte. Kde se dají hledat kořeny této ušlechtilé záliby?

Víte, to je určitá rodinná tradice, protože mí předkové umění podporovali už na přelomu století. Moje tetička měla spoustu krásných obrázků a měla radost, že se už jako dítě o ně živě zajímám. Jejich krása mne inspirovala natolik, že jsem obrázky začal sbírat taky. Ve svém sběratelství jsem se pochopitelně zaměřil na to, co jsem už znal, ale postupně jsem se seznamoval s řadou výtvarníků, které mám rád a o jejichž díla jsem stál. V té době, kdy jsem začal obrazy sbírat, často obrázky nikdo ani nechtěl a byla to spíše taková aristokratická záliba. Kdežto dnes to stojí takové peníze, které často přesahují moje možnosti.

Kterým obrázkům dáváte přednost?

Já obrazy nesbírám z touhy po majetku, vždyť někdy nemají ani velkou absolutní finanční hodnotu, ale často pro inspiraci a především proto, že je mám rád a mám k nim osobní vztah. Zvláště tehdy, když k nim patří i určitý literární příběh nebo legenda. Tehdy pak obrázky už nejsou jen uměním, ale i okénkem do lidských vztahů a lidské duše. O jednom obrázku od Hynaise mi tetička už jako desetiletému chlapci říkávala, že je to studie k oponě Národního divadla a já snil o tom, že bych se tam chtěl jednou dostat.

A Váš sen z obrázku se stal skutečností…

Jako chlapec jsem si podle této Ženíškovy studie k Adamitům představoval múzu, a když jsem začal studovat DAMU, tetička mi obraz věnovala. Možná tím, že pocházím z východních Čech, jsem si oblíbil i Kavana, který byl doslova ponořený do krajiny mého rodiště. Ostatně, v Hlinsku můžete v jeho stopách doslova chodit dodnes. Tento Kavanův obraz měla ráda moje maminka a pod ním umřela. Portrét této dámy je první obraz, který jsem si kdysi v Praze koupil. Portrétoval ji malíř Machek někdy v polovině devatenáctého století a podívejte se, jak má pěkné ženské tvary.

Vy jste krátce po sametovém převratu působil i v politice. Zkusil jste někdy srovnat politickou scénu s divadlem?

To je docela zvláštní otázka. Já jsem studoval režii, a to do jisté míry s politikou souvisí. Fungující divadlo musí produkovat báječná představení, a ta jsou podmíněna určitým pořádkem a domluvou. To se ale velmi podobá fungujícímu státu. Vždyť my hrajeme o králích, princeznách a mocných, i o jejich pádech, a uvažujeme, co se stane se slušným člověkem, který se stane Macbethem a začne vraždit. Proto se politická scéna dá k divadlu přirovnat. Všechno, co má organický vývoj a kořeny, má podobná pravidla jako rodina. A v přírodě, divadle i politice je to vlastně to samé. Vždy je někdo dominantní a je tam jiný, kdo se snaží tu jeho dominanci narušit. Jiní ho napřed obdivují, ale v okamžiku, kdy si myslí, že je slabý, zradí ho! Vždyť i celá lidská tvořivost je postavena na tom, že lidé neustále vymýšlejí něco nového. Kdyby nebyla ta nepokojnost v hledání, tak by nemohl žádný skladatel už existovat po Bachovi a po Michelangelovi by každý sochař musel zahodit perlík i s dlátem. A já myslím, že oblast tvořivého hledání je v politice stejně nekonečná, jako v každém jiném oboru. A to je právě to, co mne na tom láká. Kromě umění mne zajímá především život jako takový a do něho patří i politika, což je taková hra mužů.

Kromě divadla ale pracujete v Kontě Bariery a jste i ředitelem Nadace Charty 77. Co Vás k této činnosti přivedlo?

 Především bych rád řekl, že se necítím jako nějaký dobrodějný dědeček, ale rozhodl jsem se tímto způsobem poděkovat životu za to, že jsem zůstal zdravý. Do Nadace mne přivedla událost v listopadu 1989, kdy jsme s Honzou Potměšilem havarovali. V jedné vteřině se vše změnilo, vyletěli jsme z auta, ze kterého přes praskot ohně hrálo rádio Straussův vídeňský valčík. Tehdy jsem si svatosvatě sliboval, že stane-li se zázrak a neštěstí přežiju, musím něco dělat. Zázrak se opravdu stal a ve špitále mi řekli, že i když jsem měl zlomenou páteř, mícha zraněna nebyla. Honza to štěstí neměl a já i po letech cítím odpovědnost za toho mladého a nadšeného kluka. Tady byl počátek mého rozhodnutí a kroku do Nadace. Ostatně, jako chlapec jsem byl skautem a zůstal jsem jím po celý život. Víte, skauti se poznají na kilometr daleko, tak jako se poznají slušní lidi. Vštěpované morální zásady nás provázejí po celý život. Učili nás, že se nesmí lhát, krást a v lese se musíme chovat tiše jako lesní zvěř. Jako skautíci jsme denně dělali aspoň jeden dobrý skutek, a ta chlapecká romantika byla dobrou prověrkou i v dospělosti. Věděli jsme o sobě i ve Federálním shromáždění. Třeba Rudolf Hrušínský byl jedním z těch, kteří si své skautské ideály z dětství ponechali po celý život.

Vladimír Rogl
05. 06. 2007, 15:55

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.