• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jaroslav Vyšín (kladenský fotograf):
První fota zhotovil bakelitovým fotoaparátem Pionýr

Jaroslav Vyšín. Foto Vladimír Rogl

Jméno kladenského rodáka, fotografa Jaroslava Vyšína, je neodmyslitelně spjato nejen s kdysi černým Kladnem, ale s celou řadou míst v našem regionu, jejichž krásu zachytil objektivem svéhofotoaparátu. Jeho doménou se stala zvláště krajinná fotografie a objekty městské aglomerace.

Svého času se intenzivně zabýval i průmyslovou fotografii, díky které zůstal zachycen mizející svět typický právě pro Kladensko. Možná je to dáno i skutečností, že šestapadesátiletý Jaroslav Vyšín bydlí přímo na dole Mayrau ve Vinařicích – legendární Mayrovce, která sama o sobě vyzařuje svébytné „genius loci.“ Kladenské kulturní veřejnosti (ale i jinde) se představil několika úspěšnými výstavami i fotografickými publikacemi. Dnes pracuje ve Sládečkově muzeu v Kladně.

Prozraďte nám, kde jste se seznámil s fotografováním?

Fotografovat jsem začal již na základní škole ve Vinařicích, kdy mne a další moje spolužáky naučil pan učitel Zelenka nejen fotografovat, ale seznámil nás i s tajemným procesem vzniku fotografie v temné komoře. Byla to kouzelná doba! Pan učitel nás měl na chemii a my jsme ještě s partou kamarádů chodili k němu na chemický kroužek a s chemií tak trochu související i kroužek fotografický. Na střední škole jsme pak díky němu měli s kamarádem před ostatními velký náskok v chemii. Nakonec jsem po škole začal pracovat jako chemický laborant.

Vzpomenete si ještě na svůj první fotoaparát?

Můj první fotoaparát byl bakelitový a měl značku Pionýr. Ten jsme měli doma již celá léta, ale nikdo s ním nefotil, až jsem se ho ujal já. Ty moje první pokusy byly možná trochu neumělé, ale o to více ve mně podnítily velkou vervu se nevzdat.

Od těch pokusů jste se ale dostal dál, ne?

Koncem sedmdesátých let jsem stejně jako spousta kamarádů z fotoklubu Kladno absolvoval Lidovou konzervatoř v Praze u prof. Jána Šmoka. Byla to ohromná škola, která mi hodně dala, ale bylo třeba se z vlivu pana profesora postupně vymanit a hledat vlastní výraz ve fotografii. K tomu mi dopomohl Institut výtvarné fotografie v Olomouci, kde se vyučoval každý obor fotografie zvlášť a kde učily takové veličiny, jako Miroslav Votěchovský - zátiší, Vladimír Birgus - dějiny fotografie, Vladimír Borovička - portrét a mnozí další. Tam jsem s definitivní platností pochopil, že moje cesta vede přes fotografii krajiny, městskou aglomeraci a průmyslovou fotografii té doby. A mohu se pochlubit, že legenda naší krajinářské fotografie, pan Miloslav Bílek, se vždy těšil na moje fotografie krajiny. Toto studium bylo dálkové a my jsme zasílali svoje práce každý měsíc k hodnocení a jednou za čtvrt roku byl na dané téma seminář, kde se fotografie hodnotily. Byla to báječná škola, protože člověk se naučil přijímat kritiku a musel se naučit i svou práci obhajovat.

Samozřejmě, že jsem mnohé znalosti, třebas reportážní fotografie, uplatnil i při své práci redakčního fotografa, kdy jsem nafotil i celou řadu seriálů například se sociální tématikou.

Předpokládám, že jste, stejně jako řada jiných fotografů, přešel též na digitální foto...

Na digitální foto jsem přešel před sedmi lety, kdy jsem zde, v muzeu, dostal digitální fotoaparát Olympus. Mohu říci, že v mé současné profesi mně digitální fotografie nesmírně pomáhá a otvírá nové možnosti. Kromě služebního mám pochopitelně i svůj vlastní digitální fotoaparát, který je vhodný spíše na statickou a tedy krajinářskou fotografii. Jinak stále mám a taky používám i klasické fotoaparáty na film, a to jak formát 6x6, tak i kinofilm. Pokud se týká černobílé či barevné fotografie, záleží na účelu, pro který obrázky pořizuji. Dříve jsem byl zaměstnán deset let jako fotograf v podniku Poldi a využíval jsem obě techniky. Dnes pracuji v muzeu sice především „na barvu“, ale díky starým historickým fotografiím se uplatňuje opět i černobílá fotografie.

Pokud vím tak rovněž publikujete...

K mé první publikační činnosti patřily drobné reklamní katalogy v Poldi, ale opravdovou seriózní práci jsem začal dostávat od referátu kultury na Okresním úřadě v Kladně začátkem devadesátých let, kdy jsme pracovali na dokumentaci kulturních památek okresu a na jejich obnově. Jedna z prvních publikací byl katalog pro výstavu v Kladenském zámku s názvem Monumenta rediviva (Památky znovuzrozené). Díky pracovníkům kultury a Kladenského muzea jsem objevil svět dávných památek. A možná i díky tomuto poznání jsem do muzea přešel pracovat nastálo. Jednou z poslední publikací je kniha „1100 let Budče“, a potom jsem se, spolu s dalšími autory, podílel ještě na řadě publikací.

Co obnáší Vaše práce v Muzeu?

Jsem zařazen jako konzervátor, ale protože je nás málo, děláme vše, co je potřeba. Takže jsou to nejen práce konzervátorské a dokumentární, kdy hodně fotím, ale v neposlední řadě i realizace některých výstav.

Zmiňujete se o výstavách. A co prezentace Vaší vlastní práce?

Moje první výstava byla už před třiceti lety – v roce 1978. I když jsem na ní vystavoval to nejlepší, co jsem tehdy do této doby udělal, zdaleka to nebylo to pravé, byla to doba hledání. Ty další výstavy, ať už v Malé galérii České spořitelny, Klubku 55, v Atelieru či na dole Mayrau, už byly výstavy tématické a dokonale připravené.

Co chystáte v nejbližší době?

Bude to letos v červnu a červenci výstava fotografií ve Velvarech. Jsou to fotografie Českého středohoří. Tento kraj jsem si zamiloval snad díky Emilu Fillovi a knize o jeho panoramatických obrazech, které vznikly na konci jeho života, kdy žil na zámku v Peruci a kam za ním jezdil slavný fotograf Josef Sudek. Dokonce jsem v poslední době do tohoto kraje vzal i svého přítele Jiřího Pergla a strávili jsme spolu nádherný víkend v kraji pod Milešovku u našich společných přátel. Během letošního jara se tam chystáme opět.

Vladimír Rogl
22. 04. 2008, 19:44

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.