Stálice české populární muziky – Eva Pilarová. Foto Jan Kolomazník
Jen málokterá zpěvačka je takovou stálicí na hvězdném nebi české populární muziky jako Eva Pilarová. Zazářila kdysi v legendárním Semaforu a její písničky dodnes neztratily nic ze své svěžesti. Snad každý zná její Lásku nebeskou i jiné písničky z ranného období Semaforu, u jehož kolébky kdysi stála. Zpěvačka, která v létě oslaví své kulaté narozeniny a na podzim se svým manželem Janem Kolomazníkem i stříbrnou svatbu, je držitelkou několika Zlatých slavíků, Lyr, Kotev, zlatých i platinových desek a dalších prestižních ocenění.
Velký znalec swingu – Josef Škvorecký – pro ni vymyslel i přiléhavý titul „královna českého swingu“.
Pokud vím, původně jste studovala operní zpěv. Není Vám někdy líto, že jste se nedala na kariéru operní pěvkyně?
Operu mám ráda, ale muziku, kterou dělám, přece jen o něco víc. Nikdy jsem ani chvilku svého rozhodnutí nelitovala.
Desky a knihy se dají spočítat celkem snadno (kolik jich vlastně je?), ale máte někde spočítané koncerty a vystoupení, které jste za dobu své umělecké činnosti absolvovala?
Moje odpověď vás nejspíš zklame. Desky spočítané nemám, koncerty také ne. U knížek je to snadné, kuchařek mám šest, pak knížky Dobré jitro na stanici Praha, Potkala jsem léčitele a doplnila jsem svými fotoobrázky básně Josefa Fouska v knížce Pohlazení. V nejbližších týdnech by měla vyjít moje nová kuchařka Zvěřinové hody.
Vzpomenete si ještě na své(á) první vystoupení? Kdy a kde to bylo? Jak na Vás reagovali diváci a jak jste se cítila Vy?
Když nepočítám školní besídky, tak pro zaměstnance brněnské plynárny. Zatleskali a dali mně řízek. Bylo mi tehdy asi devět let a řízek mně chutnal.
Co Vám dnes říká Semafor šedesátých let? Byl to osud nebo dnes už spíš jen legenda?
Vždycky říkám, že Semafor byl pro mě základní kámen, na kterém se dobře staví. Z písní Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého se staly evergreeny a jsou natolik nadčasové, že je můžu zpívat dodnes.
Vím, že na tuto otázku bude těžká odpověď: Potkala a poznala jste spousty lidí. Kdo z nich, resp. kteří Vás nejvíc ovlivnili a na které se nedá zapomenout?
Určitě již zmínění Jiří Šlitr a Jiří Suchý. Ale také skvělý muzikant a dirigent Karel Krautgartner a spousta vzácných lidí, se kterými jsem se setkávala v šedesátých letech a kteří mě jistým způsobem formovali – Josef Škvorecký, Jan Werich, Miloš Forman, Ján Roháč, Ljuba Hermannová, Eva Olmerová …
Na které období vzpomínáte nejraději?
Moc nevzpomínám, raději se dívám dopředu, ale když přece jen výjimečně ano, pak na léta šedesátá.
Poznala jste pomalu celý svět, na která místa vzpomínáte nejraději? Kde byli nejmilejší a nejspontánnější posluchači?
Nejspontánnější zcela jistě na Kubě, nikde jinde jsem nezažila, aby mě po koncertě odnesli na ramenou do autobusu a pokládali na mě květiny. Také publikum v republikách bývalého Sovětského svazu bylo výborné, nejen v samotném Rusku, ale i v Pobaltských republikách, v Gruzii, Arménii, v Čečensku, Turkmenistánu, Tádžikistánu, Kirgistánu, Uzbekistánu, atd. Ráda jsem zpívala pro krajany v Americe i v Austrálii. Ale nejraději mám to „moje“ publikum u nás doma.
Kdy jste se cítila nejšťastnější?
Cítím se šťastná skoro pořád, protože se dokážu radovat z maličkostí, celý život dělám práci, která mě baví a nikomu nic nezávidím. Jsou samozřejmě chvíle, kdy to nejde, když vám odejde někdo blízký, nebo vás zaskočí choroba. V tomto případě mně pomáhá víra v Pána Boha a modlitba.
Kromě zpěvu už několik let fotografujete – a to nadmíru úspěšně. Co fotíte nejraději?
No, to mně příliš lichotíte. Fotografování mě zajímalo už v dětství, ale tak nějak víc jsem začala fotit před pětadvaceti lety. Zhruba před pěti lety jsem přešla na Digital a objevila Photoshop, který mě naprosto fascinuje. Ráda fotím západy Slunce, krajinu, nebo třeba pavučinu s kapkou rosy, pražská zákoutí, ale i cizí města, New York, nedávno i Moskvu. A taky našeho kocoura, pokud ovšem znechuceně neodmítne, což většinou dělá.
Někdy si myslím, že jste úplný nezmar. Píšete kuchařky, napsala jste knížku o léčitelství, filmujete a fotografujete na profesionální úrovni, vydala jste knižně úsměvné příběhy z rozhlasových relací Dobrého jitra a také jednu s kladenským písničkářem Pepou Fouskem. Kam chodíte stále na nové nápady?
Nemám ráda nicnedělání. Když není zrovna co na práci, určitě si něco najdu, stačí se pozorně dívat kolem.
Letošní rok je a zřejmě ještě bude pro Vás velmi hektický. Můžete nám prozraditm, jak prožijete letošní léto?
Když Pán Bůh zdraví dá, budu si prozpěvovat. A nejen doma při mytí nádobí. Čeká mě výstava fotoobrázků s koncertem na Ukrajině v Doněcku, v Česku i na Slovensku několik koncertů s Alexandrovci, v Moskvě zazpívám se svojí kapelou,
jako patronka oslav 85. let Českého rozhlasu Brno, kde jsem nazpívala svoji první písničku. Samozřejmě taky budu koncertovat, další výstava s koncertem bude v Mikulově a při té příležitosti před rodným domem dirigenta a jazzového muzikanta Karla Krautgartnera se mně dostane té cti, že bude položena na „chodník slávy“ moje dlaždice. V předvečer svých kulatin zazpívám na Mezinárodních jazzových dnech v Dubé a pro TV Barrandov mám natočit narozeninový program s hosty. A někde mezi tím pokřtím DVD a 3CD, na kterém bude výběr písniček od let šedesátých po současnost. Taky budu hodně fotografovat, abych měla další materiál pro své fotoobrázky. Nudit se v žádném případě nebudu.
Četl jsem, že Vás zařazují mezi rebelky. Jak tomu mám rozumět?
Ty „rebelky“ mně vynesl koncert v rámci cyklu „Rebelující dámy české hudby“. Letos už probíhal šestý ročník a mě si vybrala agentura „TAKTIKA MUZIKA“ podle šéfové paní Vladany Rýdlové proto, že jsem nikdy nepropadla levnému popíku a nezpívala na politických festivalech.
Na závěr každého našeho rozhovoru jste našim čtenářům prozradila nějaký príma recept z Vaší kuchyně. Co připravíte svým hostům při oslavě svých krásných narozenin?
Pane redaktore, na svých narozeninách neshledávám nic krásného, ale budiž mně útěchou, že v tom nejsem sama. Karel Gott, Pepík Laufer , no a hlavně Urbánková. Ta je z nás nejstarší!!! Ale ti, kteří čekají, že je pozvu na nějaké dobroty v rámci svých narozenin, budou zklamáni. Oslava nebude, není čas. Ale recept pro čtenáře dám ráda. Je z mé nové kuchařky „Zvěřinové hody“. Přeji dobrou chuť.
Děkuji za rozhovor a upřímně přeji k Vašim narozeninám všechno nej...
Já děkuji za přání i za Váš zájem.
Myslivecký kotlík (hlavní jídlo) od Evy Pilarové
300 kančího na guláš, 2 ostřejší klobásky, 200g anglické slaniny, 2 cibule, 2 kyselé okurky, 2 natvrdo uvařená vejce, gulášové koření, sůl, 1 lžíce sádla, chilli omáčka, malá konzerva nakládaných fazolí v tomatu, světlé pivo na podlévání
Cibuli nakrájenou na hrubší kousky osmahneme do růžova na sádle a osolené maso nakrájené na kousky jako na guláš na ní orestujeme. Podlijeme trochou piva a pod pokličkou dusíme do měkka.
Klobásky nakrájíme na kolečka, slaninu na kostičky a společně orestujeme. Vajíčka pokrájíme na větší kousky, okurky na kostičky, přidáme k masu a v závěru vmícháme konzervu fazolí v tomatu. Ochutíme ostrou chilli omáčkou (množství jak kdo snese) a prohřejeme. Podáváme s chlebem.
Dobrou chuť!
Vladimír Rogl
17. 04. 2009, 11:25
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01