• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Svatava je dívka k rytmu zrozená

Svatava Milková v šatně Kladenského divadla. Foto Vladimír Rogl

O mladé herečce Středočeského divadla v Kladně, Svatavě Milkové, se říká, že umí snad všechno, na co se podívá. Hraje divadlo, z nástrojů na saxofon, klavír, sem tam i na basu, ráda tancuje a přátelům maluje nápaditá trička. Tato loňská absolventka loutkového a alternativního herectví DAMU je dokonce několikanásobnou mistryní České republiky ve stepu a mohli jsme ji vidět stepovat na stole i v úspěšném Menzlově filmu „Obsluhoval jsem anglického krále“ jako slečnu z hotelu Tichota.

Narodila se ve znamení Panny a původně se měla jmenovat Katka, ale nakonec dostala jméno Svatka. Ostatně, Svatka nebo Katka – navzájem se obě jména, jak se shodli její rodiče - krásně rýmují.

Kdy jste přišla do divadla v Kladně a v jaké roli Vás viděli zde diváci poprvé?

Přišla jsem na konkurz, který se konal loni v březnu a jelikož se zadařilo, už v květnu jsem začala hostovat v „Ondině“, ve které jsem měla tři role nebo spíš roličky. V prvním dějství to byla rusalka, ve druhém dvorní dáma a ve třetím služka. Do angažmá jsem nastoupila se začátkem této sezóny.

Ve kterých dalších hrách a inscenacích hrajete?

Hraji Smrt v „Labyrintu“, ve Wildově „Jak je důležité míti Filipa“ Cecilku a Elvíru v „Donu Juanovi“.

Která Vás upoutala víc?

Po pravdě řečeno mě zatím upoutala každá role a když se zamyslím nad těmi, které jsem zde dostala, tak jsou velmi rozdílné – například Cecilka je taková rozverná šestnáctiletá holčička, kdežto Elvíra je pevná žena, zneuctěná Donem Juanem a i když se jí podlamují kolena, musí to ustát. Zatímco role Cecilky a Elvíry jsou postaveny větší měrou na slově, Smrt v Labyrintu se vyjadřuje zejména pohybem. A mě baví jak práce se slovem, tak i pohyb.

Znamená to, že jste pohybově velmi nadaná. Co takový tanec?

Tancování je pro mě zásadní. Už jako malou mě dala mamka na step a když jsem pak začala chodit na „dramaťák“ neboli do umělecké školy na dramatický obor, byl u toho zároveň scénický, výrazový tanec a ten mě oslovil. Dnes, když je třeba, ze sebe „vytancovávám“ smutky, bolesti, vztek, ale hlavně „přitancovávám“ radost.

Vy jste ale ve stepu získala i nějaká výrazná ocenění...

Na juniorských mistrovstvích jsem se dostala až na mistrovství Evropy, kde jsme skončili s duetem na čtvrtém místě, což byl docela úspěch.

Vraťme se však ještě ke zdejšímu divadlu. Jak Vás přivítalo jeho prostředí a kolegové?

Nevím, jak to chodí jinde, ale tady to byla paráda. Tím, že jsem začínala v té Ondině, kde jsou moje role v pozadí, mohla jsem se rozkoukat, což mně vyhovovalo, a protože jsem byla téměř po celou dobu na scéně, aniž bych musela řešit nějaké svoje zásadní problémy, mohla jsem sledovat a poznávat ostatní. Jsou tady hrozně fajn tolerantní lidi a pomohli mi velmi rychle dostat se mezi sebe...

Kdy jste se rozhodla pro herectví?

Od desíti let jsem hrála v Hradci Králové, odkud pocházím, v divadélku umělecké školy s poetickým názvem „Jesličky“. To se až do mých osmnácti stalo doslova mým druhým domovem. Ještě před tím jsem zpívala v dětském sboru a když k nám přišli z divadla „Jesličky“ dělat nábor, hned jsem se hlásila. Moc jsem o to stála, ale vzpomínám si, jak řekli, že jsem ještě moc malá a že mám přijít až za tři roky. Trpělivě jsem čekala a jakmile mi bylo deset, hned jsem tam běžela. Divadlo v Jesličkách mě od začátku chytlo. Nejspíš to bylo tím, že tam bylo krásné prostředí, výborní lidé a dělali tam pěkné inscenace. Na střední škole se mi pak zazdálo, že bych to divadlo asi chtěla dělat víc...

Takže po maturitě následovala DAMU....

Zadržte! Ono to bylo trošku jinak. Dělala jsem gymnázium v Hradci a po pravdě řečeno, příliš mě nebavilo. Proto jsem si už ve třetím ročníku podala přihlášku na DAMU. Slyšela jsem totiž o případu, kdy někoho vzali na tuto uměleckou školu rovnou ze třetího ročníku. Tak jsem si říkala, že to zkusím a budu aspoň vědět, jak takové přijímačky vypadají a příští rok se už nebudu bát. Ale poštěstilo se a oni mě vzali. Čtvrtý ročník gymnázia a maturitu jsem potom dodělávala dálkově v průběhu prvního ročníku na DAMU.

Zdědila jste herecké geny po někom z rodiny?

Tak to nevím, možná z dávné minulosti. Tuším jen, že babička za mlada hrávala ochotnické divadlo, ale naši, i když jsou hudebně i tanečně nadaní, jsou matematici. Na druhou stranu se ale říká, že matematikům se rodí umělci a umělcům zase matematici, tak uvidíme...

Vy jste ale muzikální....

No, hraju na saxofon, něco si pamatuju na klavír, pár akordů na kytaru a když se to hodí do představení, tak na kontrabas. Zpívám ve vokálním tělese „Sestry sBorovy“, který vede herečka Národního divadla Magdaléna Borová a které je z poloviny složeno z herců. Zrovna 21. března budeme mít v rámci „Hudebního kolovrátku“ koncert v pražském divadle Kolowrat.

Hrajete ještě v jiných divadlech?

Z divadelní scény DAMU – Disku - jsme s ročníkem „přetáhli“ naše absolventské autorské představení „Člověče, zkus to“ do pražského divadla Studio Ypsilon neboli Ypsilonka. S jinými herci, z různých divadel, hostujeme právě v Disku s hrou „Konec masopustu“ od Josefa topola, což je smutná, ale krásná inscenace. A do třetice, v divadle Alfred ve dvoře jsme na podzim odpremiérovali představení „Každodennosti“, ve kterém je zásadní pohybová a výtvarná složka.

A znovu jsme u pohybu. Sportujete?

Ráda lyžuju, plavu a baví mě míčové hry. Ale když mluvíme o pohybu, tak mám asi nejradši ten tanec, jak už o něm byla řeč. Nevyhýbám se proto ani plesům. Dobře jsme se vyřádili na našem divadelním plese počátkem ledna, na kterém jsme s Bárou Janatkovou měly i stepařské vystoupení.

Máte nějaké přání pro sebe, své blízké či pro divadlo?

Pro divadlo mám velké přání, aby co nejvíc vystihlo touhy publika a aby k nám diváci rádi chodili. A pro sebe a své blízké? Především pevné zdraví a lásku!

Vladimír Rogl
17. 03. 2009, 17:56

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.