• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jan Přeučil (herec):
Herectví je pro mě droga

Jeden z mnoha širáků Jana Přeučila. Foto Vladimír Rogl.

Známý herec Jan Přeučil, pro kterého jsou charakteristické role různých zločinců a padouchů, oslavil 17. února, v plné svěžesti, své sedmdesátiny. Do rolí mužů na šikmé ploše a vůbec „zlounů“ byl mnoha režiséry přímo zaškatulkován.

K herectví se Jan Přeučil dostával velice složitě, protože jeho otec byl v zinscenovaném procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí a komunisté mu nedovolili studovat. Vyučil se proto modelářem a maturitu složil na večerním gymnáziu.

Přesto jste se ale na uměleckou školu dostal…  

V šestapadesátém se přece jen nakrátko uvolnila politická situace a mne přijali na Divadelní fakultu AMU. Herecká profese byla mým toužebným přáním a já měl to štěstí, že mým profesorem byl vynikající český herec a člen Národního divadla - Radovan Lukavský. Velkou zásluhu o vzbuzení mého zájmu o divadlo měl rovněž výborný herec Karel Höger, který chodil k nám do školy na různé besedy a točil veliké filmy, jako byl Mikoláš Aleš nebo Z mého života.  

Vzpomenete si na své první angažmá?  

Do smrti na ně nezapomenu. Prvního června roku 1958 jsem jako čerstvý absolvent DAMU podepsal smlouvu do profesionální činohry Divadla Na zábradlí. V tomto divadle jsem prožil krásná léta a poznal neuvěřitelnou plejádu vynikajících herců, vynikajících režisérů filmových i divadelních, řadu výtvarníků, řadu hudebníků a nedávno jsem si uvědomil, že každý, kdo „něco“ dnes v kulturním životě a kulturním dění znamená, z jakékoliv umělecké oblasti, se nějakým způsobem o toto „zábradlí“ jaksi „otřel“. Divadlo Na Zábradlí bylo po dlouhých 33 let mou mateřskou scénou a ztvárnil jsem tam 56 postav. Při oslavách čtyřiceti let trvání divadla jsem byl označen za jeho nejdéle sloužícího člena.

Měl jste možnost své zkušenosti předávat mladším hercům?

Léta jsem přednášel na Divadelní fakultě, kde jsem začínal jako asistent jevištního pohybu. Pak mne pan profesor Miloš Nedbal pozval, abych mu dělal asistenta a léta jsem pak viděl do „kuchyně“ tohoto znamenitého herce a pedagoga. Styk s mladou generací byl pro mne vždy nesmírně obohacující. Před študáky jsem se nestavěl jako „fousatý“ profesor, ale jako jejich budoucí starší kolega a vždy se mi tato zásada vyplatila. Například Ivana Chýlková, Karel Roden, Libor Žídek, Pavel Soukup, Veronika Žilková, Vilma Cibulková nebo Eva Holubová - to jsou studenti, se kterými jsem pracoval a kteří ovlivňovali i mne svými názory, mládím, energií a já se jim snažil říci něco ze svých hereckých zkušeností, herecké metodice a poodhalit jim určité herecké recepty.

Často hráváte nepříliš kladné postavy…  

Možná mi to nebudete věřit, ale já ty padouchy a chlapíky s negativním charakterem hraji docela rád. Je totiž zajímavé v těchto postavách odhalit, kde jsou tito lidé s nedobrými vlastnostmi také dobří. To jsou takové ty zvláštní rozpory v charakterech lidí a to mne na té práci nesmírně láká a baví.

Patříte mezi herce, kteří se netají svým věkem. Jak to děláte, že jste stále fit?

Sportuji. Nejméně dvakrát týdně chodím plavat a jsem velkým vyznavačem sauny. V koupelně mám švédský žebřík a čtvrthodinu denně cvičím. To je součást mého každodenního programu, který je tím vlastně nastartován. Bez sportu si nedovedu život představit, nehledě k tomu, že pro hereckou práci je sport nezbytný, protože role, kterými jsem osloven, mají nerůznější podoby a psychofyzická kondice je pak nesmírně nutná. Hned po válce mne tatínek přihlásil do křesťanského sdružení mladých mužů – YMCA, a když byla po „únoru“ YMCA komunisty zrušena, přešel jsem s kamarády do oddílu vodních skautů v Bráníku, kam jsme chodili až do likvidace skautingu. Ty dva roky ale stačily k tomu, že jsem si vodní sporty zamiloval a od té doby je voda můj živel. Tehdy jsem se dal i na závodní plavání a jako dorostenec jsem byl dokonce devátý v republice.

Hrál jste i v mnoha pohádkách a v poslední době jste dokonce přešel k divadlu pro děti…

Hrát pro dětského diváka je nesmírně důležité a je to pro herce dokonce jakási morální povinnost, protože dětský divák je v tom jevištním smyslu vychováván k lásce, ke krásnu a k pravdě. Bylo by smutné, kdyby děti byly odkázány jen na televizi, která v nich vzbuzuje spíše negativní věci, jako je například násilí, kdežto v divadle to je pohled opačný, který útočí v tom dobrém slova smyslu na citovou strunu dětské duše. Děti touží po kontaktu s živým hercem a chtějí vidět živý příběh, chtějí vidět pohádku a z ní i cítit určité pohlazení, které jim televize ani počítač neposkytne. Ta bezprostřední divadelní poetika je podle mého soudu pro citovou výchovu dětského diváka nesmírně potřebná. V posledních letech hrávám s loutkami, což je pro mne, jak bych to řekl, spíš taková nová oblast mé herecké profese, protože s loutkami jsem nikdy před tím nehrál. Před časem mne vyzvala má žena, známá jako první televizní Popelka - loutkoherečka Eva Hrušková, ke spolupráci. Přiznám se, že jsem k tomu z počátku přistupoval s určitými rozpaky, ale pak jsem poznal, že by to byl hřích nezkusit něco úplně nového, co obohatí a doplní mou hereckou profesi zase z nového pohledu a z nového úhlu. Čili - pro mne to jednak navazuje na činnost, kterou jsem dělal se svou milovanou ženou Štěpánkou, která bohužel před několika lety odešla na svou věčnou procházku - to jest práci pro dětského diváka, a jednak je to neustálý kontakt s novými formami herecké profese.

Máte nějaké přání do dalších let?

Víte, herectví se pro mne stalo v tom nejlepším slova smyslu drogou a hnacím motorem. Já nemám žádného koníčka, nesbírám známky, ani se nevěnuji zahrádce, ale tím největším koníčkem je moje herecká profese, a proto taky všechno pro tuto profesí dělám. Velikým příkladem byl můj vynikající otec František, který se dožil téměř devadesáti let, a přestože prožil necelých patnáct let v komunistickém kriminále, byl do poslední minuty svého života nesmírně aktivní. Myslím si, že aktivita, činorodost a neustálé sledování dění je náplní života, člověka to nesmírně obohacuje a dodává mu ohromnou energii. Myslím, že nás ještě čeká velice objevná a bouřlivá doba. Lidé by měli přes všechny technické vymoženosti umět spolu komunikovat a měli by si umět odpouštět a především se umět podívat jeden druhému do očí a umět si vstřícně podat ruku.

Vladimír Rogl
27. 02. 2007, 15:38

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.