• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Zuzana je celý život věrná divadlu v Kladně

Služebně nejstarší herečka kladenského divadla – Zuzana Mixová. Foto Vladimír Rogl

Zuzana Mixová debutovala v kladenském divadle na sklonku sedmdesátých let hlavní rolí v Mrštíkově Maryše. To byla ještě v posledním ročníku DAMU. Mladá herečka se osvědčila a bylo jí nabídnuto angažmá. Od roku 1978 je tato nepřehlédnutelná umělkyně stálicí kladenské scény, na které vytvořila celou plejádu krásných rolí.

V průběhu své divadelní kariéry vytvořila okolo sta postav a o její oblibě svědčí i to, že ji diváci třikrát za sebou zvolili nejoblíbenější herečkou Středočeského divadla v Kladně.

Někdy před pěti lety jste mi říkala, že máte za sebou s kladenským divadlem stříbrnou svatbu. Teď už jste ale oslavila i svatbu perlovou. Byla jste tomuto divadlu vždycky věrná nebo jste mu někdy zahnula?

No, do určité míry nějaké ty mírné „bokovky“ byly, ale pokud jde o angažmá, tak to jsem od roku 1978 nikdy nezměnila. Hostovačky jsem měla v pražské Viole, v ABC a posléze v Kalichu už patnáct let hraju v komedii Natěrač.

A co takhle televize?

V poslední době to byla taková svérázná figurka zapšklé, nespokojené paní v Ordinaci v růžové zahradě. Ještě se tam na krátko objevím a pak šmytec – na nespokojenou paní prostě čeká trochu smutný konec.

Vraťme se tedy domů – do Kladna. Ve kterých inscenacích zde hrajete v současnosti?

Já jsem měla minulou sezónu ze zdravotních důvodů pauzu a tak z těch starších věcí ještě dohrávám Plíseň, Lakomce a z těch novějších to je Kladeňák Jágr a Čtyři vraždy stačí, drahoušku. A teď začínáme zkoušet Ruské loto. Je to komedie od stejného autora Sigareva jako je Detektor lži, která nás opět zavádí do ruského, resp. postsovětského prostředí. Je to rozvedená anekdota o manželích, kteří vyhrají v loterii a uspořádají oslavu, na které se až do rána bujaře pije. Ráno ovšem zjistí, že šťastný los se ztratil. I v tomto případě se tedy jedná buď o peníze nebo o lásku.

Jak tak počítám – máte za sebou asi stovku rolí. Kdysi jste mi řekla, že je nedělíte na velké a malé, ale na zapamatovatelné a zapomnění hodné...

K těm zapamatovatelným patří určitě Chůva z Romea a Julie nebo Matka ze stejnojmenné hry Barče-Ivana. Tyhle dvě baby jsem měla moc ráda. A do smrti určitě nezapomenu na Lakomou Barku, kterou hraju pořád - i se svým umělým kloubem – už ne sice v Kladně, ale v Praze, v ABC. Hodně práce mi dala role Markýzy v Nebezpečných vztazích, se kterou jsem se dost prala, ale nakonec jsem ji milovala. Škoda, že některé věci hrajeme poměrně krátce a v momentu, kdy se herec v roli dokonale zabydlel - je zde derniéra. Představení i role tak upadnou do zapomenutí a to si podle mého soudu nezaslouží.

Od Maryši a dalších holčičích rolí jste postupně přešla k rolím – řekněme – dospělejších žen. Bolel tento přerod nebo jste to brala jako součást hereckého života?

To je normálka, se kterou se člověk musí vypořádat, nehledě k tomu, že takové ty vyslovené holčičky jsem nikdy nehrála, a proto ten přerod do rolí zralých žen nebyl u mě až tak dramatický. Ostatně, v Maryše jsem si v poslední inscenaci už zahrála Lízalku, tak možná, že za pár let na mě čeká i Stařenka. Pochopitelně, že si člověk vždy zavzpomíná na své role, když se – dejme tomu – dává stejná hra po dvaceti letech. To si pak říká: „Jó tehdy, to jsem hrála já – a samozřejmě mnohem líp!“

V poslední době jste párkrát dostala role poměrně nepříjemných žen. Jak se v takových rolích cítíte?

Úplně normálně. Stejně jako když hraju každou jinou figuru, ale spíš možná má člověk podvědomě plnou hlavu myšlenek, točících se kolem takové postavy, a to se někdy může projevit doma. Sama si to snad ani neuvědomuji, ale upozornila mne na to dcera, které jsem se zdála nebývale protivná. Naopak, když člověk zkouší veselohru nebo komedii, tak se mu zdá i ten svět celý nějak víc prima. Možná i proto nejraději hraji v tragikomediích, protože v ní člověka něco dojme a vzápětí se tomu i zasměje. To je případ i hry Plíseň, ve které si každý – nejen herec, ale i divák - najde věci, se kterými se může ztotožnit, protože se mohou přihodit komukoli i v normálním životě.

Vaše kolegyně Lenka Zbranková ráda hovoří o hereckých letech hubených a tučných. Jaká léta prožíváte právě Vy?

Já bych řekla, že taková smíšená. Je fakt, že jsem třebas zažila u divadla tučné roky, kdy jsem v jedné sezóně měla tři hauptky, ale na druhou stranu jsem u divadla tak dlouho, že se už tímto dělením netrápím. Naopak, když mám menší roličku, tak si říkám, že si aspoň odpočinu a nebudu muset zkoušet tak intenzivně, jako když jsem zkoušela třebas Lady Mackbeth. I když jsem právě souběžně se zkoušením této role stačila renovovat půlku baráku – tedy organizačně, protože kolečko s maltou jsem vozit nemusela..

V průběhu let mnozí Vaši kolegové odešli do jiných, především pražských divadel. Na které ráda vzpomínáte?

Ne, že by mně někdo chyběl, ale docela ráda vzpomínám na éru divadla na sklonku osmdesátých let, kdy zde působil pan režisér Horanský a fungoval tu skvělý herecký soubor, který pak ,,dělal revoluci“. Třeba můj exmanžel Ťulda Brousek, Jirka Wohanka, Miloš Vávra, Hanka Pastejříková, Dana Batulková, Marek Eben – ono jich bylo strašně moc. Samozřejmě vzpomínám moc ráda i na éru Petra Svojtky, kdy to tady bylo prostě úžasné, což se povede jen málokdy. Vlastně si teď uvědomuji, že jakožto pracovně nejstarší člen souboru jsem zasloužilá pamětnice divadla - taky kamkoliv v Praze přijdu do divadla, vždycky je tam někdo, kdo prošel nebo se aspoň otřel o kladenské divadlo. Tak například jednou do roka se pravidelně scházíme s Markem Ebenem a Markétou Fišerovou a nikdy se to neobejde bez zavzpomínání na lidi i věci, které jsme tu spolu dělali. Při posledním setkání jsme se kromě jiného náramně bavili nad čerstvou knížečkou veršů s příznačným názvem „Rum je cezený slunce“ od našeho bývalého kolegy Martina Lišky. Byli jsme rádi, že díky několika kamarádům hercům z Vinohradského divadla mohla spatřit světlo světa, přestože se autor, náš milý ,,děda Liška“, jejího vydání nedožil…

Pohlcuje Vás divadlo plně nebo máte také čas na koníčky a zájmy?

Kdyby mne plně pohlcovalo, tak bych se už dávno zbláznila. Čas pro sebe si člověk – a to i herec – musí prostě najít a musí do sebe vsoukat nějaký životní rytmus a pak jde všechno!

Váš syn Ondřej se už dávno zapsal do šoubyznysu, ale jak je to s Vaší dcerou Barborkou? Jde ve stopách rodičů?

I když má divadlo ráda, vydala se jinou cestou a jsem tomu ráda. Bude jí dvacet, odmaturovala a pokračuje ve studiu na Vyšší škole sociálně právní. Dělám si legraci, že z ní bude paní Zubatá – to byla sociální pracovnice, co ji hrála v Koljovi Regina Rázlová. Ale teď vážně: Ono ji moc baví být užitečná, pomáhat jiným a hrozně ji trápí lidská nespravedlnost.

Zkoušíte někdy bilancovat?

To víte, že ano, protože za čtyři roky bych měla jít do důchodu. Bilancování vlastně dělá člověk po celý rok, já nejraději před spaním, protože pak to krásně zaspím. Ale na psaní pamětí ještě žádné nutkání nemám, možná za těch dalších dvacet let…

Vladimír Rogl
02. 02. 2010, 09:27

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.