• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ivanka Devátá (herečka):
Paní Wágnerová z Rodinných pout píše knihy

Ivanka Devátá ve svém oblíbeném křesle píše knihy a učí se své role. Foto Vladimír Rogl

Nepřehlédnutelnou postavou televizního seriálu Rodinná pouta je maminka doktora Bořka Wágnera. Ztvárnila ji herečka Ivanka Devátá, která celou svou hereckou kariéru zasvětila jediné scéně – Realistickému divadlu v Praze, kde působila od absolvování DAMU celých 34 let a vytvořila celou řadu krásných rolí – od roztomilých dívčích diblíků až po klasické charakterní postavy.

Ivanku Devátou známe ale i ze stříbrného plátna (filmy Mstitel, Nejlepší ženská mého života, aj.), televizní obrazovky (seriál Nemocnice na kraji města, Rodina Bláhova) a svůj hlas propůjčila i slečně Marplové v detektivkách Agathy Christie. Její další parketou je však literatura. Na svém kontě má už jedenáct úspěšných knížek. Humorně v nich rozebírá všední události života a dovede si dělat legraci i ze sebe. Nejinak je tomu i v její poslední knize „Koukám a co nevidím“.

Co je hlavním tématem Vašich knih?

Většinou v nich mapuju svůj život, dětství, cesty, zdravotnictví, a to, jak to prožívám. Když jsem například psala svou druhou knížku „Vůně posečené trávy“ – já jsem tak trošku hypochondr a vždy, když se u mne objeví náznak nějaké choroby, tak mám pocit, že je to už definitivní – tak jsem ji hrozně chtěla napsat, protože tam jsem zmapovala celé své dětství a psala jsem s láskou o babičce a dědečkovi, kterým jsem tou knížkou chtěla takto postavit pomníček.

Říkáte, že mapujete svůj život. Ale ten jste z velké části prožila na jevišti...

Však také k divadlu jsem se vrátila ve své deváté knize „Jen jednou mladá“ - přece nebudu psát o tramvajačkách, když o nich nic nevím, zatímco o divadle jsem měla spousty materiálu. Je sice pravda, že dnešní mladí herci a herečky žijí v jiné situaci, než ve které jsme byli před padesáti lety my, ale já si říkala, že o této oblasti se toho ještě moc nenapsalo. A proto jsem vymyslela tento příběh. Mnoho těch zákulisních záležitostí je skutečně pravdivých, i když jsou třeba přisouzené jiným postavám. Nejsou to vždycky právě moje kolegyně - i ony jsou vymyšlené - přestože někde je zrníčko pravdy, ze kterého jsem vyšla, a tu postavu v příběhu rozkošatila a dala jí jiné osudy i jiné zázemí. Prostě jsem se k tomu vrátila, protože to nejlíp znám. Stejně tak ráda čerpám ze skutečných případů a událostí v naší rodině.

Ve Vašich knihách ožívají i některé dávno zapomenuté věci a pojmy jako byl třeba „šedý mor“. Ví vůbec dneska někdo, co to bylo?

Já si myslím, že právě toto může být pro lidi zajímavé - ať už se jedná o vzpomenutý šedý mor či typickou módu těchto let. Vezměte například politiku - chodila jsem poctivě do knihovny a četla noviny z té doby, protože jsem chtěla, aby příběh byl zasazen do konkrétní doby a aby se tam něco o ní objevilo jako koření. Třebas to, že ústředním tématem tisku bývaly sjezdy „ÚV“ či to, že Chruščov jel do Ameriky – a aby ten příběh netkvěl ve vzduchu.

Jsou tam nejen věci, ale i lidé. Je třebas dnešní mládež jiná?

Já si myslím, že je jiná, samozřejmě to už jde s dobou. Já vlastně ani nevím, jaké jsou dnešní mladé herečky, protože je neznám až tak důvěrně a připadám si někdy jako ta stará bába, co říká: „To za našich mladých časů nebejvalo…“ Vadí mi, že se velmi zhrublo a zvulgárnělo, a děvčata se hihňají hrubostem, jako by ti kluci říkali bůhví jaké perly. V době, kdy jsem chodila do gymnázia, by takový chlapec mezi námi neobstál. Myslím si, že je to hlavně jejich škoda, protože se jednou možná budou divit, až je tak bude oslovovat jejich manžel. Jiní jsou i v tom, že mají úplně jiné možnosti, ať už se jedná o cestování nebo o jazyky. A jestliže je někdo šikovný a umí, tak má lepší možnosti se prosadit.

Bohužel se setkávám i s tím, že publikum nadšeně reaguje na sprosťárny, které vycházejí z úst i našich předních umělců, a čím je to sprostší, tím víc se směje. Víte, já ani v televizi nemám ráda vulgárnost jako humorotvorný prvek. Naštěstí ještě existují noblesní pánové jako je Marek Eben, Jan Rosák či Petr Nárožný, kteří se bez toho obejdou.

V knihách čerpáte z vlastních zkušeností. To se Vám všechno opravdu přihodilo?

Ano. To, co je popsáno v knížkách laděných fejetonově, tak to se mně všechno opravdu stalo. Jen sem tam se něco vypointuje. Někdy mám pocit, že některé příhody a pohromy přímo přitahuji. Je pravda, že většinou z nich nějak vybruslím, ale není pravda, jak o mně napsali, že katastrofy zvládám s úsměvem. Spíš bych řekla s nadhledem, což jsem uplatnila jak při svých rozchodech, tak i vykradení bytu, kdy jsem neuronila ani slzu, i když mne to hodně zasáhlo. Mám zřejmě schopnost tomu pak čelit s odstupem času. Já jsem někdy sama sobě k smíchu, když si představím, jak to bylo příšerné. a že jsem z toho vybruslila. Asi to bude nějaký dar.

Vy jste se narodila v Praze, ale žila jste dlouho na Moravě…

A tam také zůstalo i moje srdce, protože jsem v Brně prožila svoje dětství a mládí. A to je takové rozhodující období života, něco jako rodná víska. Jelikož mnerodiče nepouštěli bůhví kam, měla jsem možnost poznat tu lokalitu, kde jsme bydleli, co nejdůvěrněji. Vždyť právě v dětství a dospívání se uzavírají ta nejkvalitnější přátelství, která přetrvávají až do pozdního věku.

Uspokojuje Vás víc psaní nebo dříve herectví? Nebo je to vzácná symbióza obou těchto profesí?

Já vám řeknu, že v každém tom období mne uspokojovalo právě to, co jsem dělala. Herečkou jsem byla ráda už proto, že jsem žila mezi báječnými lidmi, kterých si stále vážím. Ještě když jsem byla v divadle, tak jsem začala psát fejetony a psaní postupně začalo převažovat. Píšu ráda. Asi mám talent být vždy spokojena s tím, co je!

Rád bych se ještě vrátil k Rodinným poutům. Jak dokážete hrát tak protivnou – no řekněme – dámu?

A vidíte – to je právě to umění – být protivný. A že mi to jde, viďte? Řada mých známých mi radí, jak se mám k Boříkovi chovat, ale já prostě nemohu vybočit ze své role. Ze začátku jsem se cítila tak trochu nesvá, ale teď se mi ta postava začíná docela líbit.

Prosím Vás, máte s ní vůbec něco společného?

Společného? No, možná to, že obě dvě rády a dobře vaříme. Alespoň mí synové i vnoučata to říkají.

Rozhovor asi vyjde začátkem roku, máte nějaké přání do nového roku pro sebe, rodinu, čtenáře?

Pro sebe – je to otřelé – hlavně to zdraví, abych si ještě mohla užívat života, jehož jsem velkým vyznavačem. Já si ho užívám, i když žehlím, nebo když peču nebo drbu koberec. Víte, já jsem rodině tak trochu odporná, protože když jdeme do lesa a nerostou houby, tak já se dovedu radovat třebas i jen ze zeleného mechu. Prostě jsem ráda na světě!

Vladimír Rogl
16. 01. 2007, 15:22

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.