• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jiří Melíšek (scénarista):
Je otcem robota Emila

Jiří Melíšek je ozdobou mnoha vernisáží, křtů, kulturních setkání i mejdanů a respektovaným lvem uměleckých salonů. Foto Vladimír Rogl

Spisovatel, novinář a scénárista Jiří Melíšek je nejen autorem mnoha rozhlasových scének a dialogů, ale je podepsán i pod několika knihami a úspěšnými televizními seriály, jako například O zvířatech a lidech či Slavné historky zbojnické. Oba tyto seriály se pro svou oblibu u diváků občas reprizují. Podílel se však i na scénáři nestárnoucího pohádkového filmu Ať žijí duchové, který byl oceněn jako jedna z nejlepších komedií pro děti dvacátého století.

Pokud už hovoříme o tomto filmu, je fakt, že si získal srdce nejen dětských diváků, ale stal se pro své hlášky i kultovním filmem pro řadu dnes už dávno dospělých diváků, kteří na něj nedají dopustit. Nehledě k tomu, že jeho tvůrci měli i mimořádně šťastnou ruku při výběru hlavních přestavitelů.

Psal jste rád pro děti?

Jistěže ano! Vždyť děti jsou ti nejvděčnější čtenáři a diváci. Ovšem jen tehdy, když je zaujmete, protože když se jim to nelíbí, dokážou to naprosto jasně a nemilosrdně dát najevo.

Vzpomínám si, že mé syny kdysi oslovil robot Emil. Nebylo to také Vaše dítě?

Jakpak by ne. Robot Emil se objevil na televizních obrazovkách jako jeden z prvních dětských televizních seriálů Československé televize někdy na počátku šedesátých let minulého století.

Jen si už nepamatuji, zda se jednalo o Večerníček animovaný nebo hraný...

Byl to hraný seriál, ve kterém byl hlavní postavou robot Emílek v podání Jiřího Šaška, který měl takovou legrační masku. Jeho vynálezce, tvůrce a protihráče mechanika Karla ztvárnil tehdy známý herec Antonín Šůra. I když byl seriál možná z dnešního hlediska tak trošku naivní, mohu se i po téměř půl století pochlubit, že byl mezi dětmi dost oblíbený. Seriál měl celou řadu pokračování – jako Robot Emil na horách, Robot Emil Robinsonem, Robot Emil v lázních, Robot Emil v ráji divokých zvířat – a to jsem jich jmenoval jen několik. Zajímavé spíš bylo to, že se postupně v seriálu objevil skoro celý ansámbl divadla Rokoko i s jejich ředitelem Darkem Vostřelem, kteří se ochotně „přiživili“ na Emilově slávě a popularitě.

Nevyužil jste jeho obliby, abyste z něho udělal třebas knihu?

Knihu nejdříve ne, ale nápadu se ujal tehdy rovněž oblíbený časopis ABC, kde Robot Emil začal v roce 1961 vycházet jako komiks. Autorství libreta mi zůstalo, ale obrázky kreslil Jiří Winter alias Neprakta. Ale došlo i na knihu, i když až po třiceti letech. To jsem se cítil skoro jako Alexander Dumas, který své Tři mušketýry vytáhl po několika desítkách let znovu na světlo Boží. A tak vznikl román pro děti, mládež i pamětníky „Robot Emil znovu nastupuje“, který opět ilustroval Neprakta. Hrdina dětského seriálu se znovu objevil na světě, tentokrát v garáži strýce Karla na pražském Žižkově. Robot Emil nebyl mezi lidmi skoro třicet let a musí si zvykat na úplně nové poměry. Jeho nový život je opět plný nečekaných událostí, dobrodružství a nepředvídaných zvratů, které mu zpříjemňují i komplikují jeho plechový život. Stejně jako tehdy má spoustu kamarádů, kteří nezkazí žádnou legraci. Ostatně, smysl pro legraci měl Emil odjakživa.

Proč jste svého Emílka při jeho návratu umístil právě na Žižkov?

Víte, Žižkov je krajina mého dětství a byl to svět, kterému dnešní děti, ale ani dospělí, nemohou dost dobře rozumět. Na tehdejším Žižkově bydleli kasaři, valchaři, zloději i lehké holky a já jsem vždycky záviděl klukům, kteří se chlubili, že jejich táta je zavřenej za pokus o vraždu nebo za zlodějnu. Já tu možnost se takto chlubit neměl, protože jsem měl tatínka hudebníka, který hrál na buben. Ale byl to excentrický bubeník, a tak když mě jednou sousedův Franta Čuba říkal: „Heč, můj táta už je počtvrtý zavřenej,“ tak jsem se naštval a řekl: „Abys věděl, tak můj fotr hraje na buben zavřenej ve zlatý kleci v baru Lucerna.“ Tím jsem ho úplně utřel, nehledě k tomu, že jsem mluvil absolutní pravdu.

K dětem patří zvířata a sám jste vyprávěl, kolik jste jich měl. Psa i andulku. Něco většího jste neměl!

No, měl, neměl. Ale představte si, že po mně jednou pojmenovali koně, což považuji za svůj největší životní úspěch. Bylo to tak, že moje žena kdysi prodala chalupu kousek od Poděbrad. Raději ani nebudu říkat, že velmi nevýhodně. Noví majitelé si toho byli asi vědomi a z vděčnosti pokřtili hříbě, které se jejich kobyle narodilo, mým jménem.

Melíšek nebo Jirka?

Melíšek. Ne, ten se jmenoval jenom Melíšek. Možná, že kdyby se jednalo o klisnu, byla by to Melíšková. A jednou, když jsem seděl jako porotce v Poděbradech na rozhlasovém festivalu, pozval jsem celou společnost, ve které bylo půl redakce rozhlasové zábavy, aby se se mnou jela na mého čtyřnohého jmenovce kouknout. Hned druhý den zrána jsme vyjeli a naši bývalou chalupu jsem skoro nepoznal, jaký z ní byl najednou výstavní statek. V nádherných stájích ržáli koně a z nějaké budky vylezl malý mužík s takovým mongolským pohledem. Usoudili jsme, že to bude zahraniční specialista na koně. Podíval se na nás úkosem a pravil: „Što chatítě?“ Nasadil jsem široký slovanský úsměv a slušně pozdravil: „Dobrý den: My jsme se přijeli podívat na jednoho koně.“ „Nu, vot charašó! Á, á, á što za kóňa?“ chtěl vědět mužík. „Jmenuje se Melíšek,“ hrdě jsem pronesl. Podíval se na mne zdrcujícím pohledem a prohlásil: „Melíšek chcípnul!“

Náš společný známý – básník a písničkář Pepa Fousek – říká, že nejhezčí tvary mají plachetnice, koně a ženy. Myslíte si to taky?

K lodím výrazný vztah nemám, kůň po mně pojmenovaný chcípnul, a tak mi vlastně zbývají jen ty ženy. A rád se přiznám, že k těm, zvláště těm půvabným, mám vztah opravdu vřelý.

Vladimír Rogl
06. 01. 2009, 20:57

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.