• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ilona Vozničková (muzikálová zpěvačka):
Nejen zpívá, ale ovládá i bojová umění

Zpěvačka Ilona Vozničková. Foto Vladimír Rogl

Zpěvačku Ilonu Vozničkovou jsme v posledních letech mohli vidět a slyšet v hudebním divadle Karlín, kde vystupuje v představeních Producenti, Limonádový Joe a Čardášové princezně. Zpívala ale i v muzikálu Cats (Kočky) nebo v oratoriu Mistr Jan Hus, skladatele Richarda Pachmana, v jehož muzikálu Babička ztvárnila roli Viktorky.

Absolventka konzervatoře Jaroslava Ježka však působí nejen na pódiích a divadelních jevištích, ale také maluje a má blízký vztah i k zemím dalekého Orientu, dokonce i k asijským bojovým uměním. Přes široké spektrum svých uměleckých zájmů však zpívání jednoznačně preferuje. Už jako studentka brněnského gymnázia se připravovala cílevědomě na své životní povolání a chodila nejen na hodiny zpěvu, ale i tance a jevištní řeči. Čtrnácté narozeniny oslavila na pódiu s orchestrem Karla Neussüra, se kterým zpívala až do svého odchodu na konzervatoř. Ovšem právě tam se plně rozvinuly její aktivity.

Co to bylo za aktivity?

Už během studia na konzervatoři jsem měla možnost vyjet s dámskou kapelou ‚Angels‘ do Švýcarska, kde jsme ve městech vystupovaly v klubech. Hrály a zpívaly jsme prakticky každý den, a to mne brzy zbavilo ostychu vystupovat před lidmi. Potom jsem dostala nabídku na vystupování v muzikálu Jesus Christ Superstar a k vůli této vzácné příležitosti jsem skončila se Švýcarskem. Brzy nato jsem udělala konkurz do Semaforu a pan Suchý mi nabídl roli Lucie v představení ‚Kapitáne kam s tou revuí‘, kterou jsem alternovala s Leonou Machálkovou. Byla to vlastně moje první herecká zkušenost, protože se tam víc mluvilo, než zpívalo. Pak jsem nastoupila ještě do Kvintetu Lubomíra Pánka, se kterým jsem vystupovala v Hudebním divadle v Karlíně v inscenaci Zasněžená romance. Moje účinkování s Pánkovci patří k mým velkým životním zkušenostem, protože jsem zde zpívala velmi náročné party a získala i zkušenosti s natáčením ve studiu.

To je aktivit na jednu mladou zpěvačku až, až... Kde jste se cítila nejlépe?

Což o to, já se cítila všude dobře, ale ráda vzpomínám na Davos ve Švýcarských Alpách, kde jsem zasněženou romanci měla na dosah ruky. Nezmínila jsem se však o kapele Laura a její tygři, protože to bylo zpívání podle mého gusta. Dodneška mne mrzí, že jsem po třech letech odtamtud odešla a docela ráda bych se tam opět někdy vrátila.

Vy jste vystupovala už v celé řadě muzikálů, přirostl Vám některý obzvláště k srdci?

Víte, on každý měl něco do sebe. Ať už to byl Jesus Christ Superstar, Popelka, Hair, Rusalka, Evita, Cats, Producenti nebo Babička. Poznamenal mne ale Jezus Christ Superstar, kde jsem byla jako soulgirl a kdyby mi někdo řekl, že se z něj bude pořádat koncert, tak neváhám, všechno zruším a pojedu na něj. Na ty čtyři roky se nedá zapomenout a do dneška mám mezi účinkujícími dobré přátele. Pak přišly Vlasy (Hair), ve kterých v koncertní verzi vystupuji dodneška. Měli jsme za úkol držet toto představení hlasově, protože herci hodně tančili. V Rusalce jsem dostala roli svinga - to znamenalo naučit se všechny dámské role, které jsem alternovala. Pak jsem nastoupila jako sving za Ditu Hořínkovou do Evity. Sving je univerzální zpěvačka, která musí být schopna nahradit v případě potřeby kteroukoliv zpěvačku. V Popelce jsem hrála zlou sestru Popelky - Kateřinu. A tak bych mohla hovořit o každé své roli i roličce, o každém svém projektu.

Které to jsou teď?

Společně s manželem Tomášem Reindlem tvoříme hudební projekt Didymos, čerpající z kořenů východní a západní hudby, které se snažíme propojit. Obsahuje prvky tibetské mantry, gregoriánského chorálu, ale i prvky taneční hudby, jazzu. S tímto projektem vystupujeme v klubech a vystupovali na různých hudebních festivalech. Letos to byl rockový festival na Okoři, jazzový festival v Boskovicích, v Kácově, na Febiofestu. Dále vystupuji s výbornou kytaristkou Miladou Karez, se kterou zpívám klasické španělské písně. Se skupinou Didymos připravujeme CD a připravujeme se na vystoupení během festivalu Febiofest, na které si pozveme i další hosty. A protože také učím zpěv v ZUŠ Stodůlky, tak tam pro děti organizuji různé akce, aby mohly uplatnit to, co se naučily. Připravuji s nimi projekt o vývoji jazzové a populární hudby. Měl by se uskutečnit i v dobových kostýmech.

Vím o Vás, že také malujete. Co Vás k malování přivedlo?

Já jsem malovala už jako malá, když jsem jezdívala k babičce a malovala především ornamenty. Pak mne však plně pohltilo zpívání s herectvím a teprve na konzervatoři v Praze jsem opět sáhla po barvách a štětci. Jako samouk maluji spíš pocitově a nejvíce se zaměřuji na portréty a figury, především žen. Jsem romantička a ráda maluji romantické obrázky, ale na druhou stranu mám ráda i určitou extravaganci. Jsem hodně ovlivněna tím, co právě prožívám, a své obrázky maluji podle fantazie. A pro mnohé jsou abstraktní. Zatím obrázky rozdávám kamarádům, ale třeba se mi časem podaří udělat malou výstavku někde v divadle.

Ještě mi prozraďte jak jste se dostala k čínskému bojovému umění?

Čína a její filozofie mne vždycky velmi zajímala, a při svém krátkém pobytu v Číně jsem poznala, že lidé tam žijí docela jiným životem a mají úplně jiný žebříček hodnot. U nás žijí lidé v neustálém shonu a považují za důležité mít auto a krásně zařízený byt, který neustále vylepšují, kdežto tam jim často stačí mít postel s rohoží. Zato ráno jdou všichni do parku cvičit - ženy, děti i muži. Viděla jsem tam i důstojné pány v saku a kravatě, kteří si před odchodem do kanceláře takto protahují své tělo. Pěstuje se tam kult zdraví. Pokud se týká toho čínského bojového umění, tak jsem se učila Wing Chun u SiFu Petra Brunera, pak u mistra Ivana Rzounka a potom jsem přešla ke stylu Xing Yi Quan k čínskému mistrovi Du Fu Kun. Tam jsem poznala spoustu kamarádů, se kterými jsme se domluvili, že pojedeme do Číny. Přestože jsme tam jeli hlavně cvičit a trénovat bojová umění, snažili jsme se trochu poznat i Čínu. V Pekingu jsem poznala ještě i další styl Chen Tai Ji Quan pod vedením Tian Jian Hua (18. generace), což byl pán, kterému bylo kolem sedmdesáti let, ale byl neskutečně ohebný a pohyblivý. Měl v sobě spousty energie na rozdávání. Velmi mne zaujalo, že i v tomto věku může být člověk tak fit. Díky tomuto cvičení jsem získala větší vyrovnanost a zodpovědnost vůči sobě a ostatním, ale i zdravé sebevědomí a klid.

Máte nějaká předsevzetí do nového roku?

Byla bych ráda, kdyby dál pokračovaly projekty, kterých se zúčastním, a aby všichni mí přátelé mi zůstali i nadále věrni a byli zdraví oni i má rodina.

Vladimír Rogl
02. 01. 2008, 19:12

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.