Jsou sny skutečné, nebo jen hra našich smyslů?

Sedmnáctý květen. Pro většinu lidí úplně obyčejné datum, kdy musí do práce. I pro mě byl tento den téměř stejný jako všechny ostatní, tedy až do určité doby, kdy se stalo něco zvláštního, něco co ovlivnilo můj život!

               Je pátek a já jsem se rozhodla, že nepůjdu do školy. Po neskutečně dlouhé době si jen tak ležím v posteli a nemusím vstávat. Snažím si vybavit sen, který se mi dnes v noci zdál. Tak jiný a přitom tak stejný. Po chvíli přemýšlení si řeknu: „No co, sny jsou od toho, aby se snily, není potřeba nad nimi přemýšlet!“

               Jakou já měla hned po ránu radost. Sluneční paprsky dopadaly k zemi a vítr tiše foukal do korun stromů, jako kdyby jim šeptal ukolébavku. Dnešek se vydařil a co teprve večer. Můj večer s Markem. S mým vysněným princem na bílém koni. Náš vztah trvá již několik měsíců, jsem s ním šťastná a on je šťastný se mnou. Oba dva se potřebujeme. Nedokážu si představit svůj život bez něj. 

                Pro všechny jsem byla dívka, která se uměla radovat z toho, že žije, má rodinu, kamarády. Každého z nás někdy postihne ta chmurná myšlenka, nějaký problém, ale hned jsem si se vším věděla rady. Žádný problém nebyl tak velký, abych si s ním neuměla poradit. Byla jsem sluníčko, které prosvítilo všechny temné kouty, dokázala jsem se smát a podat pomocnou ruku, když byla potřeba.

               Jarní vítr rozhýbal větve stromů a já se těšila na to, až přijde ten pravý čas. Objeví se vysněný vůz a pojedu jako princezna za svým pokladem.  

               Stojím před jeho dveřmi a opatrně pokládám ruku na kliku. Chci otevřít. Ovšem někdo mě předběhne a otevře jako první. Stojím a nemůžu se pohnout. Vidím ho. Čeká na mě. Najednou je mi strašně hezky. „Pojď dál, už tě čekám,“ pronesl. Je tak hodný a milý. Miluji ho!

                Seděli jsme vedle sebe a pili víno. Díval se na mě a já na něho. Náhle se naklonil a řekl: „Je konec!“ Srdce mi začalo bušit, jako o závod. Nezmohla jsme se na víc, jen na větu: „Ale vždyť ... mi dva ... jsme spojeni, nemůžeme žít jeden bez druhého.“ Marek pouze špitl: „Je pozdě, moc pozdě“ Pak bylo jen ticho, hrobové ticho. Hleděla jsme se mu do očí a snažila jsem se ho chytnout za ruku, ale uhnul. Nahnula jsem se nad něj, abych ho políbila, odsekl. Přitulila jsme se k němu, odstrčil mě. Po tvářích mi stékala slza, nejdřív jen ta jedna a pak se ven hrnulo celé moře, další a další páry slziček tekly po mojí tváři. Srdce mi svíralo vyprahlý pocit. Marek se nadechl a řekl: „Nikdy bychom nemohli být spolu šťastny, nejsme si souzeni.“ – Nevěděl, zda mě miluje, má mě rád, nebo ke mně cítí jen něco jako ke kamarádce, či dokonce k cizímu člověku.

                Rozhlížela jsem se po pokoji a sledovala všechny vzpomínky. Všude byly fotografie, kusy oblečení, vůně, ta krásná vůně, kterou vždy voněl. Plakala jsem … plakala jsem čím dál víc, jako malé děvčátko, kterému sebrali jeho oblíbeného plyšového medvídka.

                Pokoj už nebyl plný lásky a porozumění. Bylo tam ticho a prázdno. Jen uplakaná dívka s husí kůží po těle a slzami v očích a muž, který jí ublížil.

                Náhle jsme si vzpomněla. Ano, to byl ten SEN. Sen, co se mi na dnešek  zdál, tak živý až skoro skutečný. Nebyla jsem schopna ho dál poslouchat, neustále jsem musela myslet na ten osudový sen. Bylo to znamení. Potřebovala jsem být sama, ale chtěla jsem být s ním. Vyběhla jsem z domu, nevěděla jsem kam jdu, utíkala jsem do neznáma.

               Stála jsem na ulici. Nikdo si mě nevšímal.  Všichni byli zabráni do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nezajímali se o dívku s nepřítomnýma uplakanýma očima, která již nic necítí, nic neslyší, nic nevidí, jen běží. Nikdo se ani na chvíli nevytrhl z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptal: „Nepotřebuješ pomoc?“ „Jsi v pořádku?“

               Všude okolo mě byla tma. Koukla jsem se nahoru, na zatažené nebe: „Nemám pro co žít!“  Zažívala jsme pocit, kdy Vám přijde všechno těžké a nemožné. Nebyla jsme schopna přemýšlet. Stále jsem viděla je ty jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, které se se mnou loučily. Chyběl mi, chyběla mi jeho slova, jeho pohledy. Chtěla jsem na něj zapomenout a začít normálně žít, ale nešlo to.

                Jen jeden okamžik a můj život se změnil. Byla to setina sekundy, ovšem stalo se to. Rána! Rozbité sklo a nepřetržitý zvuk klaksonu. Už je pozdě. Už nevnímám všechno to dění kolem sebe. Ležím na silnici. Cítím jak ze mě vyprchává život. Zavřela jsme oči, jako bych šla spát. Byl konec. Můj život skončil.

                 Už nevím, že moje láska teď v rukách svírá srdce, které mi chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění.  

 

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283