Gravitace..?

Pomalu se protahuji a procházím mezi zasněženými domy. Už je tma. Ale nechce se mi domů. Mám jestě čas. Tak spontánně vpřed. Rukou, která vypadá, jako ruka tulačky chytám na zimní návlek vločku a prohlížím si jí ve světle lampy. Nádhera. Dokonalá nádhera. Konečky prstů, které vyčuhují ven mám trošku promrzlé. Všude je spousta čerstvého sněhu. Je opravdická zima, první den pořádného sněhu. Tmavá, prozářená bílými závějemi. Hezká čtvrť pod Slánskou horou. Trošku neznámé místo, nikoho odtud myslím neznám - snad jediná část Slaného, kde tomu tak je. Ale alespoň nemusím mít obavy, že bude narušeno rozjímání v samotě, že se s někým zase potkám.
Vstupuji na ty známé schody na to rozcestí. Staré, rozpadlé a teď zmrzlé na kost. Hudba Coldplay v jednom funkčním sluchátku tomu dává hezkou atmosféru. Dobře, že jsem se na tom playlistu ještě nedobrala k "Čili papričkám". Ty se teď nehodí.
I přes kluzkost zmrzlých kamenů si sem tam poskočím, chce se mi tančit - jenom to umět. Kudy, jen kudy na tom namrzlém povrchu? Doprava a dolů, hezky po straně. Krásná, zarostlá, stará stezka na spodním obvodu Slandy. A ta tma všude okolo. A ta hudba. A ten sníh. Nádhera. Znovu si poskočím. A už ležím na zemi - kdo by to byl řekl, že ten sníh klouže? Ale jenom se směju. Trošku to bolí, ale což. Pády na kamení, to je běžná praxe.
Šla jsem dole až k panelákům u Pražské ulice a nahoru. Jak jsem se najednou ocitla skoro nahoře, nad jeskyněmi vskutku nevím. Ještě před chvílí jsem přeci byla ve svahu! Že bych se ztratila, No, to není zcela nepředstavitelné. Ale ne.. ta kamenitá cesta. A tolik to klouže. A jít po skále...  Sebevražda. Ale jak jsem se sem dostala? Záhada.
Nevím, jak dlouho jsem tam bloudila. Každopádně, když jsem se vracela kolem hasičárny byla jsem obalená sněhem, příjemně unavená a nevnímala jsem trápení, díky od ledových skal a kamenů zmrzlým, necitlivým prstům. Ale proč nevyužít toho, že ten sníh už na ty ruce hřeje? To je přeci tak nádherný zázrak, ten sníh. A každá vločka jiná. Většina z těch co znám, by mi řekla, že se tam chovám jako pitomec, ale co. Nejsou tady a i kdyby byli, tak se nechovám jinak. Je to můj svět, můj život. A tohle všechno je zázrak. Tak nádherný zázrak.
Bylo tak zvláštní jít do kopce a vědět, že jsem vlastně na zemi v úhlu devadesáti stupňů a přitom stojím vzpřímeně. Kde je vůbec nahoře a kde je dole? To nikdo neví. Ale asi bych měla někam padat. Ani v sobě nemám žádný magnet, aby mě přitahovalo zemské jádro. Ale tak to přeci funguje, je to běžné. Ale je to záhada. Všechno je záhada. Pro leckoho důvod téhle procházky je záhada. Pro leckoho je to, že tady Slánská hora a všechno stojí záhada.
Všude je nějaká "záhada". Proč existují záhady? Snad pro pobavení, proti jednotvárnosti? Ale to je hloupost. Na otázku proč, nikdy nedostaneme odpověď.

Dnes má svátek Barbora

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.91%

Spíše ano

17.69%

Spíše ne

15.36%

V žádném případě

24.04%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3295