Věřím, že zítra bude líp...

Sedím tu potichu, jako myška, venku už se smráká a já si v nastalém šeru začínám připadat maličko bezmocně. Hlavu v dlaních, prázdné oči upírající se ven z okna a v hlavě přání, aby už všechno bylo v pořádku. Dělám, co můžu, ale žádné viditelnější účinky nevidím – mám na sobě zelený rolák, hnědé rukavice, na nohou tříbarevné vlněné ponožky a z jedné tváře do druhé přehazuju pořád dokola pastelku proti bolesti v krku.

Už bych chtěla být zdravá – ano, to je teď mé jediné přání. Vždyť už to všechno vypadalo tak nadějně: v pondělí odpoledne jsem se tedy složila, nebylo mi dobře a hlasivky po celodenní námaze zabolely. Už to tak bylo asi třetí den a já si řekla, že než to dále pokoušet, zůstanu raději doma. Všechno jsem to vyležela, snažila se mluvit co nejméně, a v pátek, ač už mi bylo skoro dobře, jsem raději ještě zůstala pod rodnou střechou, abych byla fit na sobotu. Měla jsem se po dlouhé době vidět zase s mými kamarády, některé z nich jsem neměla na očích skoro tři čtvrtě roku.

A tak jsem tedy vyjela vstříc Praze. V požadovanou dobu jsem se s mými nejbližšími sešla, popovídali jsme si, zašli na představení a všechno se zdálo být v pohodě. V neděli ráno (tedy dnes) jsem se naučila všechno potřebné do školy a těšila se, že zase po týdnu uvidím své spolužáky. A ono ejhle. Přišel večer, v krku opět zabolelo, hlas vypověděl službu a nepomohl ani teplý čaj nebo můj „nóbl“ ohoz. A tak tu tak sedím, přemýšlím a doufám, že ráno mi bude líp. Že mi bude dost dobře na to, abych si nový den mohla užít zase naplno. Ano, doufám a věřím, že ráno bude moudřejší večera. Se zabaleným krkem a v teplém oblečení proto ulehám do postele a hřeje mě myšlenka, že se ráno probudím a všechno bude fajn…

 

…Nestalo se. Jsem zavřená doma, v hrdle nepříjemný pocit, na krku mámin hřejivý šátek a v hlavě zase tisíce chmurných myšlenek. V pátek bych měla jet na Carmen, kde bych po sedmi měsících měla zase vidět mou úžasnou kámošku. Naději neztrácím, ale připadá mi, že se to tak nějak všechno hroutí. Ano, v sobotu jsem to asi přepískla, ale vždyť už mi bylo dobře – v neděli ráno to vypadalo také nadějně a teď se to zase svezlo. Nezbývá než věřit v lepší zítřek. Konečně, nikdy jsem plně nepodléhala beznaději a ani teď to nehodlám vzdát – i když mi není fyzicky ani psychicky moc dobře, za své zdraví se budu rvát jako lev. Těch pár okamžiků, kdy budu moci alespoň vidět opět mojí kamarádku, mi za ten tvrdý boj přeci stojí. 

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283