Světe, světe...

Je mnoho věcí, po kterých toužím. Úsměvy, spravedlnost, smích, pochopení, rovnováha. Ničeho se mi zatím nedostává, ale snad jednou. Jednou… Až začne nový start.

Ke štěstí by mi zatím stačila banální (nebo spíše „banální“) věc. Dostat se na školu! Člověk mého ražení by byl rád měl alespoň jednu jistotu. Ale nic není jisté! Ani, že zítra vyjde slunce. Ani že ptáci ještě budou zpívat. Ani že plynové koule – hvězdy – budou zářit. Nic není jisté. Mám strach z toho, že se svět převrátí naruby? Nebo rovnou hlavou dolů? A jaký je v tom rozdíl?!

Štěstí spatřuji v tolika věcech. Zvláštní, že ta naše „zkažená generace“ má na tohle vlastně stejné názory. Chtějí to, o co je podle mnoha starých zbytečné žádat. Protože ještě v duchu doufáme. Doufáme… A jednou možná začneme věřit.

Šťastný život potřebuje šťastný základ. Proto ta přání – dobré známky, dostat se na školu, mít práci. A na tom potom stavíme. Stavíme na tom své sny.

„Kamarády přestavěli jako dům.

Srdce na zámek a patent na rozum…“

Jsou ty dveře zamčené? Víme my vůbec něco? Je to zlé zjištění, že všichni jenom tápeme, nebo věříme? Vše je zlé. Ale vše zlé je pro něco dobré, říká se. Tak jak to je? Proč nemáme jistou odpověď ani na jednu otázku? My, hromady kostí, krve a svalů vlastně nevíme nic. Bez podstaty se totiž ničeho nedobádáme.

A v tom právě spatřuji štěstí. Sice nevíme, ale snažíme se. Sice nežijeme ve spravedlivém, úsměvném světě pochopení a rovnováhy, ale pro některé z nás je to jenom přijatelná výzva. Výzva poprat se s tím, zocelit se tím.

Poznámka: Autorem dvouverší je Pavel Žalman Lohonka.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283