Jsem šťastná... konečně!

Pamatuji si na doby – a není to vůbec tak dávno – kdy jsem v knihách dokázala ležet celé odpoledne a vlastně to byla má nejmilejší zábava. I když už to bylo nudné, nezajímavé a moc mě to nebavilo, přeci jen jsem otáčela stránku za stránkou dál, protože nic moc jiného, co bych dělala, mě nenapadalo. V televizi nikdy nic nešlo, na kreslení jsem neměla inspiraci, hrát si jako malé děcko s panenkami už mě taky moc nevzrušovalo…

Až zpětně mi začíná docházet, že jsem se v tom vlastně začínala pomaličku utápět a kdyby nepřišlo to, co přijít mělo a také přišlo, nevím, kde bych dnes byla. Asi bych už navždy zůstala onou tlustou šprtkou, co má kamarády jen ve škole a celý den leží v knihách. Ano, žila jsem tak, pravda, ale – bylo to vlastně jakési volání o pomoc. Až dnes jsem si uvědomila, že jsem od opravdového životního stereotypu utíkala do světa vymyšleného, tam, kde bylo krásně, kde se žilo tak, jak jsem si vždycky představovala, aby můj život vypadal.

A pak, když jsem toho začínala mít tak akorát dost, přišel naprostý životní zlom – divadlo. Ano, někomu se to asi bude zdát divné, ale já společně s muzikály našla naprosto nový směr a cíl života. Konečně jsem měla kamarády, opravdové přátele, které zajímalo to, co mě a mohla jsem jim říct téměř cokoliv. Konečně jsem cítila, že jsem mezi svými a že moje jméno začíná znamenat nějaký pojem… A vlastně teď ani nevím, proč mluvím v minulém čase, protože tahle krásná skutečnost stále ještě trvá a já jen pevně doufám, že trvat bude i nadále a pod možno co nejdéle.

Před nedávnem mi jeden kamarád řekl, že mi to strašně sluší a že se ze mě asi začíná stávat žena, protože si jinak neumí vysvětlit, proč jsem najednou tak zkrásněla. Nejdřív jsem si myslela, že naráží na to, že jsem zhubla, ale posléze mi došlo, že o tom to není. Já se totiž konečně začala cítit plně šťastnou a konečně jsem pochopila, co je v životě nejdůležitější. Nejsou to nějaké bezvýznamné drahé značky mobilů nebo počítačů, není to značkové oblečení a není to prostě žádná hmotná věc – mně konečně docvaklo, že na nejdůležitější věci na světě si nemůžu sáhnout. Je to zdraví, láska, přátelství, pochopení, víra, něha, soucit a spousty dalších. Samozřejmě, že také toužím po nějakých nesmyslných hmotných věcech, abych se vytáhla před ostatními, to je lidská přirozenost, ale pro jedno vřelé a upřímné objetí bych se toho vzdala. Právě proto, že chvíle s mými nejlepšími přáteli jsou tak vzácné – dělí nás totiž stovky kilometrů – jsem si jich začala neskutečně vážit. A asi je to tak i dobře, asi někdo chtěl, abych si konečně uvědomila, co je v životě doopravdy důležité. Aneb jak se říká: „Peníze nejsou všechno, ale bez nich to bohužel nejde.“  Svatá pravda – cesta za mými nejbližšími přeci taky jen něco stojí…

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283