Nejen zájem malého dítěte o fyzikální zákony dovede parádně rozčílit.

Nevím, jak vy, ale já mám zcela ojedinělý talent. Jistě už jste slyšeli o tom, že někdo hraje na nervy. I v tomto oboru to ale není jen tak.

       Když někdo ovládá hru na kytaru, může to znamenat, že si brnká u ohníčku, nebo tím třeba naznačuje, že hraje v populární kapele.

       Stejně se dá říci, že zpíváme všichni, nejde ale soudit, že zpíváme stejně. Někdo vládne hitparádám, my ostatní zpíváme jen v koupelně a to pouze za předpokladu, že sousedi nejsou doma.

       A právě tak jsou značné rozdíly i u hry na nervy. Mrzí mne ovšem, že v tomto oboru prozatím nejsou žádné soutěže. Dovoluji si prohlašovat, že bych se umístila v tak říkajíc “top 10“.

 

Tímto talentem jsem obdarována od narození. No, co od narození. Už při porodu se mi zadařilo pohrát si s nervy nejen rodičů, ale i pánů doktorů. Bránila jsem se světlu světa dobrých 19 hodin, bezradnost na sále stoupala. A abych komplikacím přidala, rozhodla jsem se lézt obráceně. Prý to byl skutečně boj.

 

Další symfonie následovala záhy. Řvala jsem seč mi síly a hlasivky stačily, nespala jsem a vyžadovala společnost. Ovšem jediné, kdy se ten malý řvoucí uzlíček utišil bylo při cestě autem, nebo v pohybujícím se kočárku – jak se zastavilo, otevřená očka a žádný spánek. Až po čase zjistili, že je to osudová chyba. Stačilo mi dvacet minutek a pak jsem vytrvale kvílela celé dlouhé noci.

 

Ani později to nebylo s takovou nezbedou snadné. Dokonale jsem rodiče vytáčela například svým zájmem o fyzikální zákony. Ze čtvrtého patra panelového domu jistě budou plastové židličky dopadat na zem pomaleji, než z postele. Rozhodně je nezbytně nutné to vyzkoušet. Statečně jsem přivlekla židli, které jsem sahala asi do půli opěradla, pod okna a vysápala se na ni. Popadla jsem žlutou plastovou židličku a plna očekávání ji pomalu pouštěla dolů. Paráda! Jen do chvíle, než přišla maminka. Hezky mi vysvětlila, že tohle se tedy nedělá. Pochopila jsem.

Když… já mám ještě zelenou židličku… A ta by jistě letěla lépe! Po dlouhém váhání poruším maminčin zákaz a opět se vykláním ze čtvrtého patra. Aaaaa už letí. Nádhera, já věděla, že zelená je lepší! Ale už zase na scénu přišla maminka. Vysvětlila, že by dole mohl někdo jít a mohla bych mu ublížit. „Ale mamí, to mě taky napadlo, jsem se přeci nejdřív dívla!“ tím jsem ji chudinku zničila úplně. Představa, že se nakláním ze čtvrtého patra… Vrcholem mé akce byl nápad o vyhození hřebínku. Ale pochopte! Takový hřebínek rozhodně padá rychleji než nějaké žide. Nebo ne? Muselo se to zkusit…

 

Nelze vypovědět, jak různě dovedu perlit. Když pak dostanu vynadáno za nepořádek v pokoji, neodcházím s pláčem, ale se zpěvem. Tomu říkám nervožrout. Tuto techniku jsem provozovala zhruba v páté třídě a měla dokonalé účinky.

 

Spolehlivé bývají i mé zpomalené reakce a vůbec můj princip na pomalý hup.

 

S mnohem větším nadšením si však pohrávám s nervy lidí cizích, nejlépe pak těch méně oblíbených. Ale to už by bylo zase na další článek. Nebo možná na tu soutěž, co soutěž, rovnou na mistrovství.

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284