• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Když sekretář Hrdlíva sundá kopačky, vezme koště

Jaroslav Gaži se svým vnoučkem, rovněž budoucím fotbalistou. Foto Zdeněk Tvrdek

Když jsem se zeptal Bohuslava Kose, předsedy oddílu kopané Sokola Hrdlív, kdo je u nich nejlepší hráč či funkcionář, odpověděl bez váhání: „U nás je to jasné. Samozřejmě Jarda Gaži, náš sekretář, trenér a hráč v jedné osobě.“ A hned vysvětloval proč je nejlepší.

Jaroslav Gaži léta bydlí v sousedních Třebichovicích, ale pokud jde o fotbal je kovaný Hrdlívák. S kopanou začal když mu bylo 7 let. Do školy chodil ve Vinařicích kde hrál za žáky místního SK. Byť v Třebichovicích nebylo kluků na fotbal nazbyt, neměl problém denně si ho zahrát. U Gažiů bylo pět chlapců – Jarda, Zdeněk, Emil, Josef a Miroslav – a všichni měli fotbalový míč rádi. Honili se za ním i s brýlemi na očích, neboť v rodině, a oni se za to nestydí, je rodovou záležitostí slabší zrak. Například Pepík nosil brýle o šestnácti dioptriích a přitom také hrál. Nyní po operaci má šest dioptrií, to už je jiná káva…

V Sokole Hrdlív je Jaroslav Gaži od svých deseti let. Letos mu bude 53 roků. Dvě, možná tři sezóny hrál v Třebichovicích, potom se natrvalo vrátil. Stal se vedoucím a hráčem „béčka“ mužů a protože byl potřeba sekretář oddílu, neodmítl ani tento post. Bohuslav Kos si pochvaluje: „Sekretář je hybná páka oddílu, Jarda stihne všechno.“

 O tom, že stihne hodně, svědčí i tento příklad. Ač sekretář a hráč Hrdlíva stal se současně vedoucím družstva žáků, následně ligového dorostu SK Kladno. Nezastírá, že ho vábil fakt, že v družstvu hraje syn Jaroslav. Nicméně i když Jarda v dorostu skončil on ještě tři roky družstvo vedl dál. A přitom…

 „Přitom funkci sekretáře v Hrdlívě konal na jedničku,“ říká předseda. „Docela jsme zapomněli, že ještě dělá jinde.“ A přidává: „V Hrdlívě jsme vždycky měli štěstí na dobré sekretáře. Třeba starý pan Kmoníček byl takovým nadšencem místního fotbalu, že ve svém domě dokonce vyčlenil místnost pro převlékání mužstva a uložení jeho rekvizit. Tehdy ještě na našem hřišti nebyly kabiny. Klukům nablýskal kopačky tak, že když přišli, pomalu nepoznali, které jsou jejich. Takovým obětavcem byl i jeho syn Tonda.“

Stejným obětavcem je Jarda Gaži. Není týdne aby nebyl alespoň čtyřikrát na hřišti. Někdy i každý den. Hraje za „béčko“ mužů, které vede a trénuje, nastupuje za staré pány. Když je málo hráčů do „áčka“ převlékne se do dresu a vydrží sedět na lavičce třeba celý zápas, připravený v případě potřeby nastoupit. Je trenérem přípravky.

Jako sekretář se stará o legitimace hráčů. Oddíl má 7 družstev v nichž je registrováno na 120 hráčů. Vede si přesnou evidenci o všech legitimacích. Má výhodu, že pracuje v Praze. Opravuje výtahy. Vezme legitimaci, zajde na příslušný úřad, zařídí přestup či hostování. Sjednává přípravné zápasy, turnaje, svým autem vozí hráče k zápasům. Ani ho nenapadne, aby si řekl o nějakou korunu za benzín. Všechno dělá zdarma. Když se jedná o brigádu, třeba sběr železného šrotu, úpravu hřiště, přichází na sraz povětšině první. V poslední době se dokonce objevuje v kabinách s koštětem a vědrem v ruce. Oddíl přišel o uklízečku…

To již se v klubovně hřiště objevil ten, o němž je řeč. Jaroslav Gaži přispěchal na trénink rovnou z Prahy. Protože mnohé o něm již prozradil předseda, těžce jsem hledal otázky. Položil jsem mu tři: Co ho nejvíc mrzí? Z čeho má naopak radost? Na co se ještě tohoto dne těší? Rozhodně jsem netušil, že odpovědi, které shrnul do jedné, budou ve všech bodech poznamenány fotbalem. Jenže, co můžete očekávat od člověka, který propadl fotbalu jako hazardní hráč automatům?

Zde je jeho odpověď: „Moc mě mrzí, že plno našich odchovanců hraje všude jinde jen ne v Hrdlívě. Kdyby se vrátili v pohodě bychom hráli okresní přebor. Také mě mrzí, že je nás ve výboru jen pět. Přitom v obci jsou bývalí výborní fotbalisté, kteří by mohli hodně pomoci. Z čeho mám radost? Že máme starostu a zastupitele, kteří fandí fotbalu a pomáhají jak je to jen možné. A také, že z rodiny Gažiú fotbalisté nezmizí. Za přípravku hraje můj vnuk David, další se připravuje. Na co se ještě dnes těším? Třeba i na to, že po tréninku s partou spoluhráčů zajdeme do hospody Pod Lipami na pivko. Moje norma? Dvě, tři malé. Pokecáme a jde se domů. A doma? Tam mě moje hodná manželka naservíruje nejzamilovanější jídlo, guláš. Ten já strašně rád. Jakýkoliv. Hlavně musí být pořádně ostrý…“

Takový je Jaroslav Gaži o němž předseda Sokola Hrdlív říká: „U nás je nejlepší…“

Zdeněk Tvrdek
01. 07. 2008, 21:47

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.