• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Rudla Kusebouch s maratónem poznal svět

Hrál extraligu za Restauraci Hamburk

Narodil se ve válečném roce 1940. Jako kluci měli klub podle vzoru Rychlých šípů. Říkali si Modré šípy. Na Slánské hoře lovili bobříka odvahy, hráli na schovávanou. Na cvičáku za dnešním stadionem ploché dráhy si udělali „lehkoatletický“ stadiónek, kde vrhali koulí, házeli oštěpem, běhali, skákali do dálky a výšky. „Atletiku jsem od mládí miloval,“ říká. „ Chvíli jsem hrál fotbal pod vedením proslulého trenéra Rambouska, potom jsem si zlomil nohu v kotníku a s kopanou přestal. Přesedlal jsem na kulečník…“ Jeho rodiče měli Na Skalkách hostinec s kulečníkovým stolem, nebylo dne aby ho nehrál. Pravidelný trénink se projevil, stal se členem extraligového družstva kulečníkářů Restaurace Hamburk. Hrál ochotnicky divadlo, po vojně se oženil a v 80. letech se s rodinou odstěhoval za prací do Kladna.

Jak se stát maratóncem?

V Kladně dřívější mimopracovní aktivity vyměnil za přátelská posezení s kamarády u piva. „Najednou jsem ale cítil, že mi něco chybí,“ poznamenává. „Přibíral jsem na váze, fyzička ubývala. Bylo mi čtyřicet, byl nejvyšší čas něco se sebou udělat.“ Měl štěstí, poznal kamaráda, který navrhl: „Dej se k nám, máme v Kladně Ligu 100. Podmínkou tvého přijetí bude, když za měsíc uběhneš nejmíň sto kilometrů.“ Souhlasil a začal běhat. Nejdříve 200 metrů, pomalu přidával další. Přestal s kouřením, kila šla dolů.

S maratónem poznal svět

V roce 1984 se objevil na startu svého prvního maratónu v pražské Stromovce. To mu bylo 44 let. Doběhl hluboko v poli závodníků, přesto s pocitem vítěze. Dokázal to. „Po závodě jsem byl tak zmožený, že jsem se nemohl dostat ani do autobusu,“ vzpomíná s úsměvem. „V noci jsem nespal, všechno mě bolelo. Doma mě museli podpírat abych se dostal na WC. Ani přikrýt jsem se nemohl.“

Tenkrát si říkal: Již nikdy maratón! Jen ale bolest odezněla šel znovu běhat. Ten báječný pocit, že dokáže víc než ostatní, ho vábil na start dalších závodů. A nejen těch domácích. Dá se říci, že s maratónem poznal svět. Závodil v Londýně, New Yorku, Paříži, Římě, Barcelóně, Monte Carlu, Frankfurtu, nedávno i na Havaji v Honolulu. Šestnáct dnů, které kladenští maratónci na Havaji strávili, prý byl pobyt v ráji.

Slaný je jeho nejzamilovanější město

Říká, že do dalších maratónů se mu už moc nechce. Uběhnout v jeho letech na jeden zápřah víc než 42 km opravdu není maličkost. Nicméně, jak ho kamarádi běžci znají, kdyby přišla pozvánka na start závodu, těžko by bývalý prezident Maratónského klubu Kladno, nyní čestný prezident, odmítl.

Dál běhá svých pár kilometrů denně a až bude hezky, rozběhne se prý i do Slaného. Neboť, marná sláva, tohle město je pro něj nejzamilovanějším místem na světě. Ve Slaném má hodně přátel, víc než v Kladně. „S manželkou sedneme na „mandelinku“ a za půl hodiny jsme ve Slaném,“ říká. „Milujeme procházky po Hájích, vystoupáme i na Slánskou horu, zastavíme se na něco dobrého U Přemysla. Ještě projdeme městem. Jsem členem slánského Jazz clubu, nescházím na žádných Slánských jazzových dnech. Mám zde dceru, vnučku, pravnoučka. Slaný je můj domov, v Kladně jen bydlím…“

Zdeněk Tvrdek
20. 05. 2008, 21:25

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.