• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slánskou karatistku políbil mistr světa a také dva delfíni

Místo šerpy měla Tereza na maturitním plesu sombrero. Foto Sturm

Jak si se ke karate dostala?

Někdy od třinácti jsem dělala taneční aerobik. Po třech letech jsme začali jezdit i na závody, tenkrát s kladenským Studiem Venuše. Ani jsme neměli moc úspěchů, jen jednou jsme byli čtvrtí na republice. Časově mi tréninky aerobiku ale přestaly vyhovovat, a tak jsem se začala ohlížet po jiném sportu. Náš slánský oddíl karate mě upoutal, jsou tu skvělí lidé. Chtěla jsem to aspoň zkusit, případně odejít, ale zůstala jsem.

Karate děláš krátkou dobu, na svůj věk nemáš zrovna vysoký technický stupeň, proč tedy vlastně?

Pro mě není cílem černý pásek (třetí výkonnostní stupeň – pozn. autora), mám teprve první bílý, v červnu budu dělat zkoušky na žlutý. Nejde mi ani o to umět chvaty sebeobrany, stejně bych, kdyby mne někdo na ulici přepadl, zmatkovala, znám se. Karate je bojové umění. Já ho dělám hlavně kvůli formování postavy. Také jej beru víc než jako bojové, tak, jako umění. Je to pro mne určitý myšlenkový posun. Díky karate se dívám na život jinak, je to také o umění soustředit se.

Pomáhá tedy karate při studiu, lépe se soustředíš?

To nedovedu posoudit, spíš je důležité, když je člověk ambiciózní a ví, co od studia chce. Ale myslím, že umění soustředit mi neschází.

Už jste měli maturitní ples, jaký byl?

Byl skvělý a samozřejmě, že jsme celý program připravili sami. Měli jsme ho samozřejmě v Kladně, kde studuji. Celý byl laděný v duchu Mexika. Dokonce jsme neměli tak známé šerpy, ale dekorovali nás sombrery, místo květin jsme dostávali kaktusy a připíjeli si slavnostně tequilou. Holky, co tančí latinu, dělaly předtančení, kluci tancovali tanec v mexických leginách, měli jsme samozřejmě i půlnoční překvapení, kluci jezdili na dřevěných koních, bylo to prostě skvělé. Ještě důležitější okamžiky ale přijdou. Na potítku a před komisí při maturitě.

Když jste byli loni v Polsku, prý tě tam políbil mistr světa, jak to bylo?

Ano, to je pravda (smích). Ten třídenní seminář (SL č.2 – pozn. autora) byl úžasný. Když přišel mistr světa v kata do tělocvičny, všichni ztichli. Nevěděli jsme, jak bude vystupovat a překvapilo nás, jak byl přirozený, nenamyšlený. Choval se jako jeden z nás. Já tam byla něco jako mluvčí naší skupiny, protože umím ze školy dost dobře anglicky. Když jsme se loučili a předávali jsme mu na památku náš klubový dres, políbil mě. Proč? No, asi proto, že je temperamentní Ital, ne?

Slyšel jsem také o tom, že na Kubě tě líbali dva delfíni, je to pravda?

Ale ano, jak to víte? To se stalo, když jsem tam byla s našimi na dovolené. Jednou jsme jeli na výlet katamaranem na širé moře. Ne každý se odvážil skočit do ohrazeného místa, kde plavali delfíni. Já věřila, že mi nic neudělají. Bylo to moc zajímavé, plavali kolem mě, jakoby si hráli. Když jsem na ně sáhla, byl to divný pocit. Oni nemají měkkou kůži jako ryby, ale hodně tuhou, tvrdou. Najednou nějaký Kubánec hvízdl, dva delfíni připluli ke mně, každý z jedné strany, a ťukli mě do tváří. Na fotce, kterou tam pořídili, to skutečně vypadá jako polibek.

Vrátím se ke karate, máš odtud nějaký super zážitek či krásné dojmy z poslední doby?

V našem klubu je výborná parta, a to je pro každý sport nesmírně důležité. Nejlepším zážitkem poslední doby je zcela určitě naše společné brigádničení na výstavbě dojo (dodžo). Dojo je vlastně správný název pro tělocvičnu karatistů. Tedy místo, kde se provádí praxe, cvičení. Ve Slaném takové místo dosud nebylo. Střídali jsme tréninky v různých školních tělocvičnách. Dospělí, žáci i malé děti. Náš trenér Lukáš Maule objevil volné nebytové prostory ve Wilsonově ulici. Chodili jsme tam pomáhat při rekonstrukci, škrábali stěny, prachu bylo všude strašně. Jako bychom si na sebe vzali naše tréninková kimona, tak jsme byli bílí. Ale podařilo se nám to zvládnout. Ve Slaném nyní mají karatisté vlastní dojo a už 23. února se tam zahajují kurzy sebeobrany. 

Jaké je tvé největší přání?

Nesouvisí s mým sportem. Moc si přeji dostat se na Vysokou školu mezinárodních a veřejných vztahů, obor diplomacie. Po úspěšném ukončení studia bych mohla pracovat například na ambasádě, v zahraničí. Škola mě naučí ještě lepší komunikaci a chtěla bych ještě víc využít znalosti cizích jazyků. Nyní se učím anglicky a německy, soukromě španělsky.

Tereza Filipová se ve svém sportu nežene za vrcholnými závodnickými úspěchy. Rok a půl obohacuje cvičení karate její mysl, půl roku vede i malé děti. Karate jí pomáhá poznat umění soustředit se, umění pokory k ostatním, umění poznat a jít za svým cílem. Je důkazem také toho, že sport není vždy nutné dělat jen na vrcholové úrovni, že sport není tolik o výsledcích či medailích, ale o cvičení těla a mysli.

Sláva Pilík
27. 02. 2007, 19:15

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.