• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slánský pitaval:
Podivuhodné metody začínajícího estébáčka

Přestože od sametové revoluce uplynulo už více než 17 let, dodnes je pro mnoho lidí poněkud nejasná činnost smutně proslulé bývalé tzv. Státní bezpečnosti. Před časem jsme otiskli na tomto místě příběh - třiapadesátiletého Vladimíra Matouška ze Slaného bývalého kapitána StB, který se etabloval jako podvodník s byty

Po jeho otištění se nám ozvalo několik slánských občanů, kteří Matouška znají pod jeho skutečným jménem a vyprávěli téměř neuvěřitelné příběhy o jeho chování v době, kdy měl jako člen zločinecké organizace nad svými spoluobčany neomezenou moc. Nechejme tentokrát vyprávět sedmdesátiletého důchodce - inženýra Jaroslava H., který ani po více než třiceti letech od setkání s tímto podivuhodným strážcem socialistické (ne)zákonnosti nestojí o zveřejnění svého jména. Prý má i dnes z tohoto monstra strach.

Normalizace

Zatím co období „pražského jara“ většina občanů radostně přivítala a po dlouhém období temna padesátých si alespoň na pár měsíců svobodně vydechla, v polovině sedmdesátých let jsme prožívali období tvrdé normalizace. Je sice pravda, že už neprobíhaly hrdelní procesy a za poslech Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky nehrozil Jáchymov, ale republika byla opět neprodyšně zadrátovaná a obepínala ji těžká atmosféra strachu. Kádrováci a nedouci ve vedoucích funkcích za podpory bezcharakterní spodiny opět vládli národu.

Tehdy jsem žil v Praze a pracoval v jedné projektové organizaci jako programátor. Ve svém volném čase jsem vedl turistický oddíl, ve kterém jsem jako bývalý člen Ústřední rady Junáka ‚kazil‘ děti, chodil s nimi na výpravy a učil je lásce k přírodě, což zřejmě odporovalo komunistickým názorům na výchovu mládeže. Mimo to jsem tu a tam působil též jako průvodce po pražských památkách a tím se konečně dostávám k jádru pudla:

Spartakiáda

Bylo to krátce před spartakiádou, kdy mne na pracovišti navštívil asi dvacetiletý sebevědomý mládenec, vykázal se průkazkou StB a požádal mou nadřízenou, aby opustila místnost, jelikož se mnou chce mluvit o samotě. Šokovaná šéfová s údivem pokrčila rameny a beze slova odešla. Za chvíli jsem byl šokován i já, protože mladíček – jehož jméno totožné se zdrobnělým jménem jednoho ze čtyř evangelistů, si budu do smrti pamatovat - se začal doslova vychloubat tím co všechno o mně, mé rodině i o mých známých ví. Toto smrádě se přímo páslo na rozpacích dvakrát tak starého muže než bylo samo a vychutnávalo si tak svůj pocit moci. Potvrdil mi tak vlastně informace, že StB shromažďuje informace o občanech podezřelých z nedostatečné loajality ke zrůdnému bolševickému režimu.

Metody cukru a biče

Připomenul mi  rok 1968, kdy jsem se prý až příliš angažoval jako pravicový oportunista a střídavě hrozil a sliboval. Kdyby prý chtěl, mohl by mne zničit v zaměstnání, ale kdybych byl rozumný, může mi naopak pomoci k přímo závratné kariéře nebo vyřešit bytové či rodinné problémy.

Přestože toto estébácké embryo mohlo v osmašedesátém sloužit maximálně jako starší pionýr a pamatovat si mohl leda tak písničku „Jdi domů Ivane“, veselo mi nebylo. Měl jsem své zkušenosti z poloviny padesátých let, kdy mně jeden opsaný leták Svobodné Evropy stál pár dnů vyšetřovací vazby a proražený ušní bubínek. Nakonec vyrazil i s malým požadavkem. Kdybych se o spartakiádě sešel s cizinci, mám ho informovat a taky že by uvítal jakékoliv informace o skautech a jiných pravičácích se kterými se prý stýkám. „Oni“ ale stejně všechno vědí! Po tomto monologu prohlásil, že si mne ještě najde a odešel. Skutečně ještě zatelefonoval a jednou nebo dvakrát přišel. V půli sedmdesátých let se už ale nefackovalo a když zjistil, že asi pro něj nejsem dost zajímavý „pramen“ a že asi opravdu nevím nic (či nechci povědět) co by soudruhy mohlo zajímat, zmizel z mého života. Zůstala po něm jen smradlavá pachuť ošklivosti a obava, kdy se znovu ozve a začne otravovat a vyhrožovat. Nemohl jsem samozřejmě vědět co všechno zapsal do „smolných“ knih Státní bezpečnosti.

Záznamy rotného Matouška

Před časem jsem byl v Pardubicích podívat se na svůj svazek StB. Našel jsem v něm hlášení a záznamy soudruha Matouška se snůškou nepravd a nesmyslů, kterými se zřejmě chtěl zavděčit svým nadřízeným soudruhům, vylepšit svůj profil a vykoledovat povýšení. Tak například jsem se dočetl, že jsem byl po roce 1968 vyloučen z KSČ (v této partaji jsem nebyl nikdy ani minutu), že umím perfektně německy (jsem přímo odstrašující případ jazykového antitalenta), že jsem zemědělský inženýr (ani tím jsem nikdy nebyl) atd., na rozdíl od těchto smyšlenek měl ale perfektně zmapovaný můj soukromý a rodinný život, včetně popisu bytu a seznamu návštěv.

Nevím, jak postupoval u jiných „vytěžovaných objektů“ - jak své vydírané oběti svou hantýrkou nazýval, ale skutečností je, že v žebříčku estébáckých šarží se z hodnosti rotného vyšplhal až na post kapitána a vyšetřovatele nejzávažnějších „zločinů“ proti komunistickému režimu. Jelikož stále bydlel ve Slaném, čas od času jezdil do „práce“ v Praze dokonce i autobusem, aby své spolucestující provokoval okázalým čtením „Lidovek“ či Tigridova Svědectví.

Setkání

Po roce 1990 i mne zavál osud do slánského regionu a soudruha kapitána Matouška jsem potkal, když vycházel z dveří jednoho věžáku nedaleko Grandu. Že je to on, jsem si ověřil i na domovním zvonku a v obchodním rejstříku. Je členem několika akciovek a s.r.o. – v některých působí jako ‚likvidátor‘ – což je opravdu přesvědčivé. Zřejmě podniká a to - jak nedávno bylo uveřejněno i v novinách – s velmi problematickými společníky - na samé hraně zákona. Jeho činností (podvody s byty či nedovolené ozbrojování) se už zabývala jak policie tak dokonce i soudy, ale zdá se, že na bývalé estébáky je naše demokratické soudnictví krátké, protože tresty za jeho skutečné trestné činy jsou spíše jen symbolické a samozřejmě - podmínečné.

Vladimír Rogl
27. 02. 2007, 15:31

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.