Co vidíme ve hvězdách?

Kráčela ztichlou noční pěšinkou, měsíc zářil na cestu mléčných světlem. Koutkem oka pozorovala temné stíny stromů. Poslouchala cvrčky v trávě. Cítila vůni smůly.

Při chůzi se pohupovala, ruce podél těla. Občas se zatočila, však si byla jistá, že jí nikdo nevidí a proto mohla dělat, co jen chtěla. V uších bylo zalehlé lesní ticho, lehké jako vánek na líci.

Konečně, konečně pohlédla nahoru na hvězdnatou oblohu. Měla pocit, že by dokázala vidět i mléčnou dráhu. Měsíc by se měl kolébat do rytmu hudby, jež není slyšet. A hvězdy. Jedna zrovna padá…

Přej si něco! Vyhrkne dívka v duchu obvyklou větu. A padají i další. Škoda, že odcházejí ty vzdálené přítelkyně, co nic nevyzradí. Jen ať nezůstane prázdná obloha. Ale pořád padají, vzdáleně se to podobá ohňostroji.

Zastavte, zůstaňte! Kam všechny jdete? Dívka jakoby v duchu dokázala najednou křičet. Kam se poděl klid? I ten les je najednou neklidný. Jde dál, schovává si hlavu do dlaní, aby se nedívala na tu katastrofu nahoře. Proč odcházejí?

Najednou se v té změti pohybů a zmatku ozve pištivý zvuk. A bum. Jaktože se ta země neotřásla? A kam zmizela ta stezička mléčné dráhy?

Mýtina působila příjemně. Hebká tráva, pořád měsíční světlo. Ale měsíc je už osamělý poutník, protože nahoře zůstala jenom ta poslední klamavá hvězda. Jitřenko, večernice, kde jste?

Klesla do trávy vedle spadlé hvězdy a rozplakala se.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283