• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slánský hasič se vydává na daleké cesty na motorce

Dvě lásky Miroslava Juhy – žena Ivana a motorka Suzuki V-Strom 650. Foto Vladimír Rogl

Fenoménem současnosti je bezesporu cestování. Za „hranice všedních dnů“ se každoročně vydává statisíce Čechů a bez ohledu na strašáka hospodářské krize tomu tak bylo i letos. Zatímco valná část lidí dává přednost pohodlí zajištěném cestovními kancelářemi, jsou i tací cestovatelé, kteří se na daleké cesty za prázdninovým dobrodružstvím vydávají po vlastní ose.

K milovníkům dálek patří i dvaačtyřicetiletý hasič Miroslav Juha z Kvíčku, který si dnes už ani nedovede představit svou dovolenou bez motorky.

Kdy jste se začal zajímat o motorky?

Motorky a vůbec všechno, co mělo dvě kola, mě zajímaly od malička. První motorkou byl samozřejmě Pionýr - to mě bylo patnáct let, kdy se už na malé motorce smělo jezdit. Samozřejmě, že jsem na ni neměl dost peněz, ale rodiče mi naštěstí přispěli. Ani nevím, kde a jak skončila!

A první pořádný stroj?

První skutečnou motorkou byla kejvačka Jawa – třistapadesátka, a to mně ještě nebylo ani osmnáct a neměl jsem ani papíry. Ale zato to se mnou vydržela dobrých deset let. Pak jsem měl takového malého čopra Yamahu, ale nebylo to pořád to, co jsme hledali, a tak se u nás ještě pár motorek vystřídalo, například i Honda – Transalp, což byl už spolehlivý motocykl, se kterým se dalo dobře cestovat. Taky jsme s ním projeli Alpy, Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko. Nu, a loni jsme koupili Suzuki V-Strom 650.

O motorkách se říká, že někdy působí jako „kočkolapky“...

Což o to, neříkám že ne. Holky mávaly, ale jen do momentu, než jsem si sundal helmu.

Jak Vás tak poslouchám, stále mluvíte v 1. osobě plurálu – to znamená, že nejezdíte sám...

Usuzujete správně, protože na všech cestách mě doprovází má žena Ivana, která stejně jako já vyznává motorku coby životní styl. A s klidným svědomím mohu říci, že je to ta pravá holka do nepohody.

Cestování Vás oslovilo kdy?

Vlastně už jako kluka a protože ty možnosti cestování zdaleka nebyly takové, jako dnes, putoval jsem po republice na kole. Zajeli jsme ale i do Maďarska a východního Německa.

Kdy jste se podíval za „železnou“ oponu?

Jakmile se otevřely hranice, to znamená hned v roce 1990, jsme s kamarády vyrazili přes celé Rakousko až do italského Janova a pak podél pobřeží do Benátek.

Co pro vás znamená cestování na motorce?

V každém případě je to nezávislost a pocit naprosté svobody, kterou nikdy nemohou mít účastníci sebelépe organizovaného zájezdu. Člověk může zastavit kde chce a může se utábořit tam, kde široko daleko nikdo není. Ve srovnání s cestováním autem má člověk daleko lepší kontakt s okolím, protože se dá zajet i do míst, kam se autem nedostanete a udělat si ten nejpřesvědčivější obrázek o tom, jak se kde žije.

Kde jste byl na motorce nejdál?

Tak to bylo vlastně letos, kdy jsme projeli Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Albánii a Makedonii.

Která z těchto zemí byla nejzajímavější?

Každá byla zajímavá něčím jiným. V Bosně jsme na každém kroku potkávali pozůstatky nedávné války, což bylo pro nás nejen strašné, ale především nepochopitelné. Člověk se přímo zachvěje hned po příjezdu hranic. Projíždět zemí, kde téměř každý druhý dům je rozstřílený nebo vypálený, je deprimující. Podobné to bylo i ve městech. Například Mostar stále vyhlíží jako kulisy k natáčení válečného filmu, až na to, že tady jde o realitu. Ale k těm opravdu nejzajímavějším patří Albánie.

Karel May kdysi ve své knize V zemi Škipetarů líčil Albánii jako divokou krajinu s nespoutanými lidmi. Co nám o této zemi povíte Vy?

O Albánii jsme toho moc nevěděli, protože se jako naprostá totalitní země doslova uzavřela okolnímu světu.

Jaké jsou tam silnice?

No, buď úplně nové nebo prakticky žádné. To jedete po hlavní silnici a najednou se asfalt kamsi ztratí, jedna díra plynule navazuje na druhou a všude je plno prachu. O vedlejších cestách raději nemluvit, protože ty jsou na tom podobně, ne-li hůř. Často navíc bez varování končí a musíte se vracet.

Jak jste se dorozumívali?

Anglicky. Albánština se totiž vymyká čemukoliv, nehledě k tomu, že když říkají „ano“, tak kroutí hlavou jako Bulhaři. Naštěstí mladí lidé se učí anglicky a chtějí se zařadit do Evropy. V Albánii se teď hodně staví a myslím si, že tam hodně přispívá Evropská unie, i když Albánie jejím členem není.

To jste tam byli s manželkou sami?

Ne, jela s námi ještě jedna dvojice z Prahy, se kterou jsme se dříve neznali, ale na společné cestě jsme se domluvili přes internet dva dny před odjezdem.

Co si kromě vzpomínek z takto prožitých dovolených přivážíte?

Předměty a suvenýry nevozíme, nehledě k tomu, že na motorku by se absolutně nevešly. Ale hodně fotíme, a to vlastně znamená umocnění vzpomínek a zážitků i po letech.

Kam pojedete příští rok?

Já bych strašně rád chtěl jet na Island, ale moje žena říká, že by jí tam byla zima, a tak se možná vydáme raději ohřát někam na jih - na Korsiku a Sardinii. Také nás láká okružní cesta kolem Černého moře, ale to je otázka i politické situace v Gruzii.

Vladimír Rogl
23. 10. 2009, 15:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.